Z archivů: Účinek extrémně malých dávek uznán nehomeopaty

John Henry Clarke, M.D. (1853–1931)

Článek známého autora homeopatické materie mediky Dr. Clarka pocházející z počátku 20.stol. se zabývá tématem stále živým – jak se materialistická věda staví k homeopatickým ředěním, a jak je stále znovu (i v 21. st.) nucena potvrzovat jejich účinek.

Hahnemann proslul svými tvrzeními, že látky s pevnou strukturou jako křemen a měď se po rozmělnění na čtvrtý centesimální stupeň stávají tak rozpustnými, že uvolňují svou dynamickou energii ve vodném roztoku, anebo dokonce v roztoku alkoholu. Fakt, že tyto roztoky ovlivňují zdravé i nemocné lidské bytosti, které je užily, se evidentně potvrdil. A nyní máme mnoho důkazů z opačného tábora, které potvrzují Hahnemannova pozorování. Známý Profesor Stokvis z Amsterdamu na Mezinárodním lékařském kongresu konaném v Římě v dubnu 1894 v podstatě potvrdil jejich pravdivost. Dílo profesora Stokvise se objevilo v anglickém překladu časopisu Lancet z 26. května toho roku – z něj použiji 3 citáty.

„Jak máme rozumět faktu, že požití nepatrného množství určitých látek, které dál procházejí tělem aniž by v něm způsobily sebemenší změnu, mohou vyvolat zhoubnou chemickou reakci schopnou zapříčinit i smrt? Jak chápeme fakt, že různé části organismu jsou schopny rozpoznat substance jednu od druhé? Musíme buňkám přiznat zvláštní rozlišovací schopnosti.“

„Jak máme rozumět faktu, že pouhá změna v kvantitě jejich dávkování, délka doby podávání a způsob aplikace postačí k tomu, aby se z toxických látek staly stimulanty nebo paralyzanty? Jak si máme vysvětlit, že neředitelné látky jako je arzen, měď nebo olovo odporují známému axiomu, Corpora non agunt nisi soluta (látky nejsou účinné, pokud nejsou ve zředěném stavu), a vykazují léčivé či toxické účinky? Musíme připustit přítomnost a působení nějaké neznámé síly, která je vlastní živým buňkám. A opět, jak máme chápat léčivou sílu, kterou vykazují roztoky jódu a bromu zředěných tak, že v nich nemůže dojít k žádné chemické reakci? Vysvětlením by bylo, že živé buňky mají schopnost uvolnit jód a brom z takto zředěných roztoků.“

„Zahříváním čistého chlorečnanu draselného získáme čistý kyslík, ale přítomnost sebemenšího množství chlorečnanu draselného je dostačující, aby se část kyslíku proměnila na ozón. Při procesu vznikání ozonu zůstává chlorečnan draselný zcela nezměněn. Ještě více však stojí za pozornost, že chlorečnan sodný sám má – jako peroxid manganu, který se chová stejným způsobem – schopnost ozon zničit.“

Co se týče léčebných a toxických projevů pevných látek považovaných za neředitelné, o kterých Nageli ve své práci, vydané až po jeho smrti, tak obsáhle pojednal, můžeme je vysvětlit celkem jednoduše. Neředitelnost zmíněných látek není absolutní, ale jen relativní. Například pokud hodíme kovovou měď do vody a několik dní počkáme, zjistíme, že se určitá část mědi rozpustila – tj. připadne jedna část mědi na sedmdesát sedm miliónů částí vody.

Jestliže může Profesor Stokvis vysvětlovat sílu účinku mědi v lidském těle tím, že je zředěna v 77 miliónech částí vody, kde skončí? Jediná odpověď je, že se nelze zastavit nikde. Jestliže „každý atom prostupuje celou sluneční soustavou“, nemáme možnost nalézt jakýkoli limit v rozsahu zmenšování množství.

Profesor Stokvis se však ostýchal přisoudit aktivní sílu roztoku zředěnému jedna ku sedmdesáti sedmi milionům. Dr. William P. Wesselhoeft ve své práci vydané v Journal of Homeopathics v září 1898, popisuje, jak Nageli demonstroval přítomnost aktivního působení mědi, kterou nazval „oligodynamis“, v roztocích zředěných 100 tisíci až 1 milliónem. Nageli dokázal, že jakmile je sklenice „infikována oligodynamickou vodou“, je téměř nemožné zbavit se této síly čistě ředěním. „Destiloval 1 litr vody ve skleněné destilační baňce a máčel v ní po čtyři dny čtyři čisté měděné mince. Zjistil, že roztok během několika minut zabil jeho zelené řasy rodu Spirogyra. Když se roztok vylil, baňka byla pečlivě vymyta a propláchnuta a nakonec znovu naplněna tentokráte neutrální vodou, Spirogyra opět v krátké době uhynula. Když se však baňka vypláchla zředěnou kyselinou dusičnou a poté naplnila neutrální vodou, řasám se dařilo výborně a byly zdravé. Tento pokus jasně dokázal, že účinky mědi se do neutrální vody dostaly ze stěn skleněné nádobky. Vymývání, proplachování, drhnutí, dokonce ani vaření nemělo na sklo žádný vliv. Teprve po použití minerální kyseliny ztratila skleněná nádobka své oligodynamické vlastnosti. Dále zjistil, že oligodynamická voda nalitá do nové čisté skleněné nádoby přenesla své jedovaté vlastnosti na skleněné stěny nádoby, které je pak mohly předat dále neutrální destilované vodě. Říká: Skleněné nádoby s oligodynamickými účinky ztrácí svou sílu při proplachování destilovanou vodou velmi pomalu, i když voda v nádobce chvíli stojí. O něco rychleji ji ztrácí, pokud se v destilované vodě vaří“. To, co jsem uvedl, se vztahuje k přímému účinku mědi na malé rostlinné organizmy. Lidský organizmus je však nesrovnatelně citlivější. V praxi se ukázalo, že po silném zředění roztoku, tak aby vymizely jeho jedovaté účinky, zůstává intenzita zdraví-obnovující síly nezměněná. Homeopatické zákony nám umožňují s ní pracovat.

V souvislosti s tím se zmíním o Darwinových výzkumech s hmyzožravými rostlinami, droserou a rosnatkou. Darwin zjistil, že roztok jistých solí amoniaku stimuluje žlázy rostlinných tykadel a způsobuje, že se stočí dovnitř. Darwin roztok stále více ředil, ale rostlina přesto rozpoznala přítomnost soli. Darwin byl svými výsledky téměř zděšen. V dopise Dodderovi napsal:

„1/4,000,000 gránu (0,0648 g) absorbovaného žlázou zřetelně způsobí, že se tykadlo, na kterém se žláza nachází, ohne. Jsem zcela přesvědčen, že 1/20,000,000 gránu krystalické soli bude mít stejný účinek. Dosti mě trápí myšlenka, že bych měl takové zjištění publikovat.“

Chudák Darwin! Kde by dnes byla homeopatie, kdyby se Hahnemann cítil podobně kvůli publikování dokázaných, leč těžko přijatelných faktů? Je zajímavé vědět, že se Darwin v určitou dobu léčil u homeopata, Dr. Gullyho, otce současného mluvčího dolní sněmovny parlamentu, a jeho léčba měla pozitivní výsledky.

Svět se točí rychle, a tak byly výše zmíněné pokusy s účinky minimálních dávek zastíněny úžasnými a šokujícími objevy souvisejícími s radioaktivitou. Výborně je shrnul a vysvětlil Dr. Burford ve svém projevu v roli prezidenta britského homeopatického kongresu v r. 1904. Dr. Burford vychází z dobře známé odborné práce o rádiovém záření profesora Rutherforda, který dokázal, že „ tyto rádioaktivní látky neustále ve svých mezerách vyrábí produkt, který v případě rádia, je tisícínásobně aktivnější než rádium samo a mimo to vyvolává stejnou radioaktivitu ve všech látkách vystavených po nějakou dobu jeho účinkům. V množství 1/20000 původní potence zůstává novou a permanentní vlastností látky. Takovéto procesy se vymykají dosavadnímu vědění a šíři poznání chemických procesů. Zde je názorný příklad: Z trubice, kterou procházelo dokonale neviditelné, nic nevážící radiové záření, odstraníme záření a vymyjeme kyselinou. Po vyschnutí zůstanou radioaktivní zbytky, které jsou v určitém smyslu aktivnější než rádium samo a trvá 200 let než jejich síla oslabí na polovinu. Navíc v místnostech, kde přišlo rádium do kontaktu se vzduchem, je neviditelná radioaktivita, kterou nelze zvážit ani zachytit spektroskopem, a radioaktivitu vyzařují i stěny místnosti. Radioaktivita zůstává, i když se rádium na určitou dobu odstraní.“

„Avšak“, říká Dr. Burford, „obdobné jevy, kdy lidské tělo reagovalo v určitých definovaných stavech nemoci stejně vnímavě na elektroskop ve výše popsaných podmínkách, pozoroval Hahnemann před celým stoletím, a od té doby je potvrdila nesčetná pozorování. Látka, zeslabená na tolik, že nemůže být změřena vahou ani analyzována, by však přece měla být měřitelná dostatečně citlivým nástrojem, schopným měření změn na protoplazmatické úrovni. Ke změně podmínek může dojít jako reakce na nepatrné materiální činitele, přičemž absolutně není žádná souvislost mezi množstvím a účinky. Může dojít k podobnému přenesení určitých vlastností pomocí neutrálního média, přičemž konečný produkt je stále aktivní. Médium, použité k přenosu specifických vlastností pomocí řady neutrálních médií může být zasaženo, anebo způsobí, že je finální produkt stále aktivní. Média použitá k přenosu si navždy ponechávají své nové vlastnosti. Jednoznačná a specifická podobnost řídí interakci mezi lékem a organismem. Tato fakta jsou homeopatům známá od dob Hahnemanna a může si je ověřit kterýkoli kompetentní pozorovatel, který by se tím chtěl zabývat.“

Dr. Burford vhodně poukazuje na to, že fenomén rádia ilustruje, jak se může sát, že „neutrální látky“ jako voda, líh nebo mléčný cukr, pokud jsou „infikovány“ léčivými účinky, mohou přenést sílu léku na pacienta, který je užil. Rádium dokáže přenést vlastní sílu na neutrální látku, která s jeho zářením přijde do kontaktu. Dokáže ji předat vlastními prostředky aniž by samo ztratilo své účinky a sílu.

Pozorování fyziků tak ukázalo pravdivost Hahnemannova učení z jiné strany. Homeopatické ředění bývá označováno za „vyplachování lahviček“. Profesor Rutherford nám v podstatě říká, že jakmile se v lahvičce objeví rádium nebo jeho nezvážitelné a nepostižitelné záření, nedostaneme ho pryč ani četným vyplachováním. Lahvička se může plnit a vylévat třeba milionkrát, a přece účinek rádia zůstává. Pro homeopatii, v níž se účinky léků ředěných podobným způsobem manifestují na pacientech, není na takovém objevu nic alarmujícího. Je ale vhodné poskytnout jasné vysvětlení také široké veřejnosti. Neočekávám, že by měl výzkum radioaktivity jakýkoli význam pro homeopaty profesionály. Zatím nebyl objeven paprsek, který by zákony homeopatie „propíchl“.

Hahnemannův koncept „dynamické“, duchovní, vitální síly, oživující fyzické tělo a jsoucí prvotním sídlem všech nemocí, které se navenek projevují jako symptomy nemoci, umožňuje jeho pokračovatelům pochopit potencování léků metodou „dynamizování“.

Než uzavřu téma svého článku, rád bych se zmínil o zajímavé skutečnosti týkající se M. Pierra Curieho, hlavního objevitele rádia. A sice, že pochází z homeopatického prostředí. Jeho otec, se kterým nyní žije, byl homeopatem, než ukončil svou praxi vzhledem k vysokému věku. Jeho dědeček byl slavný Paul Francis Curie, jehož na doporučení Hahnemanna, přesvědčil Mr. William Leaf, aby se usadil v Anglii a představil homeopatii britské veřejnosti i britským lékařům. Dr. Curie založil první homeopatickou lékárnu v Londýně pod záštitou lékařské společnosti.. Později, po otevření Hahnemannovi nemocnice, se stal jedním z jejích lékařů. Zde se také uskutečnily jeho dobře známé přednášky. Zemřel v Londýně a byl pohřben na Norwoodském hřbitově. Bratranec M. Pierra Curieho, Dr. Depoully – je v současné době uznávaným homeopatem v Paříži.