Výlet do Hahnemannova působiště

Köthen – poklidné městečko kousek za Lipskem, bylo mezi lety 1821–1835 působištěm zakladatele homeopatie Samuela Hahnemanna. V těchto místech pobýval na pozvání vévody z Anhalt-Köthenu, jehož byl osobním lékařem, a zde napsal několik významných děl. Vzdáleností asi 330 km od Prahy se přímo nabízí k výletu, takže jsme spolu s Jiřím Čehovským jednoho letního dne tuto výzvu přijali.

Cesta, převážně po dálnici, trvala asi 3,5 hodiny a přivítalo nás historické městečko s pěknou a udržovanou architekturou. Všude zde vládne klid, ulice lemují zachovalé staré domy a po chvíli chůze jsme v parku objevili kaštan zřejmě pamatující procházky zakladatele homeopatie. Nedaleko Lutzovy nemocnice stojí památník S. Hahnemanna jako důkaz toho, že si místní obyvatelé uvědomují jeho věhlas a význam. Po chvíli hledání jsme se dostali do Groβe Wallstraβe 47, kde je Hahnemannhaus – dům, v němž Hahnemann žil, psal svá díla, léčil a připravoval homeopatické léky. V současné době se v něm nachází Hahnemannovo muzeum a také ordinace homeopatického lékaře, což symbolicky navazuje na Hahnemannův odkaz. Zajímavé bylo, že paní v domě byla překvapena naší žádostí o prohlídku, zřejmě sem kupodivu mnoho zájemců nechodí. Po chvíli otálení (asi chtěla dát přednost hrabání zahrady) nám ukázala za pomoci ochotného lékaře Hahnemannovu pracovnu, kde sepisoval svá největší díla: Chronické nemoci (vydáno roku 1828), třetí až páté vydání Organonu léčebného umění (1824, 1829 a 1833) a možná zde dokončoval první vydání Materia medica pura (1821). Nevelké místnosti vévodí pohodlné křeslo s pracovním stolem a Hahnemannův portrét, jinak je zařízena skromně. V jeho pracovně je k vidění také dřevěná vyřezávaná kazeta s množstvím původních léků. Ve vedlejší komoře byl prostor pro rozhovor s pacientem a v poslední místnosti v přízemí si vyráběl léky. Jsou zde i kamna, na kterých možná žíhal causticum a jiné substance. V těchto místnostech vznikla roku 1828 první homeopatická společnost na světě pod názvem Deutscher Zentralverein homöopathischer Ärzte (Německá centrální organizace homeopatických lékařů). Obytné patro v současné době prochází renovací, vstup do něj nyní není možný. Po prohlídce a načerpání genia loci jsme přešli do blízké homeopatické knihovny Europäische Bibliothek für Homöopathie, zřízené v zmodernizované budově staré nemocnice zmíněnou organizací v roce 2009, je to jejich druhá homeopatická knihovna v Německu, první funguje už od roku 1955 v Hamburku. V knihovně se nachází mnoho homeopatických děl od materií medik, repertorií přes knihy o homeopatické metodě a životopisy. V samostatné místnosti jsou vzácná díla, která si nelze půjčit – nám se do rukou dostala kniha ještě z Hahnemannova předhomeopatického období. Kdo ví, možná je to právě ta, v níž nabádal tehdejší lékaře k dodržování hygieny a dezinfekce, za což sklidil ve své době posměšky. Knihy jsou zde převážně v německém a anglickém jazyce, od klasických děl homeopatické literatury až po moderní autory. Pracovníci knihovny plánují, že budou již v blízké budoucnosti schopni posykytovat na vyžádánání fotokopie nejstarších výtisků. Jako zajímavost nám příjemná knihovnice při odchodu ukazovala knihu démonizující homeopatii, vydanou v DDR – byť byla kniha v angličtině, autor měl české příjmení (tuším Prokop). I taková díla patří do homeopatické knihovny.

Při procházce městem jsou k vidění zajímavé architektonické skvosty – třeba kostel s dvěma věžemi spojenými ve výši obloukem, nebo pomník J. S. Bacha, který také v Köthenu žil a je po něm pojmenována místní škola. Celé město však působí velmi pohodovým dojmem, což letní slunečné počasí jen umocnilo. Během putování městem byla diskuze o elektrických a magnetických vlastnostech látek, téma, jímž se zabýval i Hahnemann – zřejmě to zaslechl fotoaparát, z něhož najednou nešly vymazat fotky, neposlouchající sluchátko u handsfree sady a zcela nereagující GPS navigace, která fungovala jen při cestě tam, dokud tato rozmluva nezačala. Při návratu k autu jsme šli kolem obrázku hlavy člověka ve výloze u ordinace lékaře – půlka obličeje vypadala ještě normálně, půlka hlavy byla už jen lebka – tato zábavně působící představa alopatického léčení zakončila velmi příjemný výlet.