Thuja

Kosmický strom
Od dob, kdy lidská představivost začala záhadu fyzické existence člověka vysvětlovat pomocí obrazů a mýtů, stal se obraz stromu primárním a vůbec nejvyšším symbolem vzestupu, regenerace, nesmrtelnosti a také spásy. Koncept mohutného stromu, takzvaného Stromu Života, který proniká třemi úrovněmi projeveného a neprojeveného (viditelného a neviditelného) kosmu, čímž všechny tři sjednocuje, na sebe vzal symbolickou podobu: stal se nekonečným pilířem (nebo také centrální osou), jehož kořeny se noří do půd a vod tzv. Spodního světa (symbol lidského nevědomí), kmen a spodní patro koruny se vyskytují v běžné realitě světa (symbol lidského vědomí)  a zbytek koruny s nejvyššími větvemi se dotýká samotných nebes (symbol lidského nadvědomí). Díky tomuto obrazu pochopíme, proč byl Strom Života (také Kosmický Strom) od pradávna chápán jako určité řečiště nebeské energie stékající z božského zdroje na Zem a pronikající veškerým stvořením. Z tohoto důvodu je také jasné, proč se někdy objevuje obraz obrácený; tedy strom s korunou v zemi a kořeny zapuštěnými v nebi, odkud „saje“ duchovní výživu „shora dolů“ (známé „jak nahoře – tak i dole“, pozn.překl.). Za posvátné byly u některých kultur považovány obzvláště majestátní stromy a stromy s výživnými plody majícími velkou hodnotu.

Nesmrtelný jehličnan
Listnatým stromům je předurčena „smrt“, když každý podzim shazují své zlatohnědé listy, aby je na jaře zrodily znovu, tentokráte ve svěže zeleném rouchu. Celý tento cyklus naznačuje nekonečný vesmírný proces zdvojení, růstu a bujení vedoucí ke konečné smrti a následné regeneraci. Daleko úžasnější a posvátnější je ale obraz nekonečného, nevyčerpatelného procesu života, pokud se týká onoho Stromu Života – který se tím stává synonymem nepomíjivosti, nesmrtelnosti a konceptu „života bez smrti“ reprezentující „absolutní realitu“. Tento vyšší symbolismus právem náleží těm stromům, jejichž „listí“ nikdy nezežloutne – tedy jehličnanům (borovice, smrk, jedle, cedr, cypřiš, jalovec atd.) a příbuzným z této rodiny.

K tomu jim také dopomáhá fakt, že vývojově patří jehličnany mezi nejstarší rostliny vůbec; odhadem sahají až do období paleolitu. A skutečně: dva nejmajestátnější stromy vůbec, gigantický sekvoj (sekvojovec obrovský) a jeho „sestřenice“ sekvoj vždyzelená (coast redwood), jsou jehličnany. Přesto zde ještě existuje jeden skromnější člen tohoto řádu, kterému bylo uděleno ušlechtilé označení Strom Života; je jím thuja occidentalis, také známá jako „bílý cedr“ z rodu cypřišovitých. O výsostné označení Strom Života se zasloužily právě homeopatické provingy. Provingy ukázaly, že, podobně jako lék Lachesis představuje ztělesnění archetypu hadích léků, mezi stromy toto platí právě o léku Thuja. Tím se stává nejlepším lékem, kterému uvolnil místo i důstojný a majestátní dub.

Sykotický archetyp
Díky synchronicitě a intuitivní zvídavé Hahnemannovaně mysli se obraz tohoto významného léku dostal už velmi brzy do homeopatické materie mediky a vyvíjel se spolu s ní. Jeden příklad za všechny: Mladý kněz vyhledal Hahnemannovu pomoc poté, co se mu objevil nazelenalý výtok z močové trubice, v každodenním životě velmi obtěžující, spolu s pálením a svěděním genitálií. Otázky, zda měl sexuální styk, který by mohl tyto potíže způsobit, striktně odmítal. Hahnemann respektoval čest a pravdomluvnost kněze, a proto mu nic nepředepsal; místo toho ho požádal, aby přišel o tři dny později. Tak se stalo – a všechny symptomy zmizely. A nejenom to: mladý muž se cítil velmi dobře. Vzpomněl si, že během svých procházek po klášterní zahradě si ulomil větévku Stromu Života (Arbor vitae) a sežvýkal její mladý oddenek. Výtok se objevil krátce poté. Tato událost vedla k pozdějším provingům, které potvrdily, že Thuja je schopna vyvolat symptomy identické s kapavkou (gonorrhea) včetně jejích chronických následků. Tím se také stala výtečným lékem pro všechny potíže sykotického charakteru. Sám Hahnemann ve svém úvodu k popisu symptomů tohoto léku píše: „… díky nefalšovaným a skutečně účinným výsledkům bude tato neobyčejně mocná léčivá substance jednoho dne skvělým doplňkem k lékařské výbavě každého praktikujícího homeopata. A ten určitě neudělá chybu, když použije právě tuto substanci při léčbě i těch nejvážnějších nemocí sužující lidstvo, na které dosud neexistoval žádný lék.“ A toto odvážné tvrzení Hahnemann skutečně nijak nepřehnal!

Sexuální násilí, zneužití
Thuja je dozajista jedním z nejlepších léků na všechny nemoci, které si člověk přivodil, když se před stresem a problémům světa snažil uniknout pomocí žen, vína a zpěvu. Tento lék se stal neocenitelným při léčbě závislostí na alkoholu, tabáku, tzv. rekreačních drog (obzvlášť marihuaně) a také z nadměrné konzumace čaje, kávy, sladkostí a soli. Velmi často se k němu uchýlíme v případech pohlavně přenosných chorob, dobře se osvědčil také při léčbě obětí sexuálního násilí a zneužití; tento lék budou dost často potřebovat obě strany – útočník i oběť. Často o tomto léku uvažujeme, pokud se nějaká osoba cítí méněcenná natolik, že sama sebou opovrhuje. Pacienti s kapavkou stejně jako oběti znásilnění zažívají stud a pocity pošpinění nebo poskvrnění, což vede k pocitům méněcennosti až odporu a opovržení sebou samým. Výsledkem potom často bývá pocit oddělení až téměř vydědění ze společnosti; pocit, že se stávám objektem opovržení, že jsem jiný a na rozdíl od druhých druhořadý, méněcenný. Takoví lidé mají pocit, že mají něco, za co si zaslouží být pokáraní, a něco zdraví škodlivého, co musejí před okolním světem skrývat. Thuja si může libovat v kompulzivním mytí rukou jako projevu nevědomé touhy sám sebe očistit. Vyskytuje se zde blud „myslí si, že jeho krev je špinavá nebo otrávená“. Ze všech těchto zmíněných důvodů se bude Thuja snažit svůj niterný pocit méněcennosti kompenzovat přehnanou kultivací svého image, který může dovést až do excelentní dokonalosti bez sebemenší poskvrnky.

Strom Života a Smrti
Od samého počátku věků byla dualita života v dávné mytologii znázorňovaná právě Stromem Života. První kniha Mojžíšova, Genesis, uvádí, že v Ráji existovaly dva posvátné stromy: Strom Života a paralelně s ním Strom Poznání (někdy také Strom Smrti). Skrze Strom Života se mohlo lidstvo dostat ze své „nízké“ podstaty a vystoupat až k duchovní realizaci a konečnému spasení čili vysvobození z koloběhu života, smrti a znovuzrození. Skrze Strom Poznání lidstvo naopak „spadlo“, propadlo se do hrubého materialismu a připoutalo se k intelektu a tělu. A ačkoliv oba stromy stojí ve vzájemné opozici, ve skutečnosti jsou stromem jedním, přičemž reprezentují jednu a tu samou myšlenku duchovního boje a transformace. Protože pouze smrtí toho, co je smrtelné (naše ego, naše osobnost), může to, co je skutečně nesmrtelné (naše duše) skutečně žít. A toto je právě doména homeopatického léku Thuja.

Rezonující dualita
Homeopatický lék se svou dynamičností dotýká kolektivního nevědomí, které tvoří rámec mytologie a které se u citlivých jedinců často odráží v podobě hluboce potlačených obrazů přicházejících ve snech a imaginacích. Lék, archetypy, mýty, univerzální vědomí, jedincova duše a samotná nemoc spolu dohromady tančí v jakémsi bezčasém vzorci, jehož choreografii vytvořila sama Věčnost. Thuja vyvolává pocity zdvojenosti, rozdělenosti na dva, přičemž není schopná určit, která část patří komu. Je zde přítomen pocit oddělenosti mysli od těla a, což je velmi výrazné, pocit, že je od těla oddělena duše nebo že je tělo pro duši příliš malé. Pokud uděláme další taneční krok tohoto tance, zjistíme, že patogen, bakterie Neisseria gonorrhea, je diplokok složený ze dvou koků ledvinovitého tvaru, které jsou obaleny jednou membránou. Vhodnější symbol duality a nekonečného konfliktu mezi sakrálním a profánním bychom asi těžko hledali. A právě tento věčný „boj“ je také doménou léku Thuja.

Had a strom
Dlouho předtím, než byla První kniha Mojžíšova (Genesis) vůbec napsána, se had a drak stali neodmyslitelnou součástí metafory Stromu Života. Byli synonymem pro animální, živoucí sílu, která stromem proudí, a současně synonymem ochránců plodů a pokladů, které (strom) nese. A dál: v každé kultuře, ve které se objevuje kult Velké Bohyně, od ní není had nikdy daleko; stojí za ní, jí Bohyni z ruky, ovíjí se kolem stromu nebo je dokonce prezentován jako Bohyně sama, a to ve tvaru jejího těla. V období neolitu byl had považován za Pána Znovuzrození; právě z něj podle tradic vycházelo nižší já člověka, které had zároveň ovládal a řídil. Židovsko-křesťanská tradice ovšem ve svém obraze Rajské zahrady hada doslova vykázala do jeho stínové podoby (pojem z jungiánské psychologie, pozn.překl.) ďábla, který, spolu s Evou, tzv. „padlou bohyní“, svádí člověka k jeho spirituální smrti. Tím se had (potažmo Eva) stávají podněcovateli duchovního pádu člověka. Tato patriarchální alegorie se nás snaží přesvědčit o tom, že přirozenost člověka, zvlášť v případě žen, inherentně inklinuje ke korupci a podvádění toho posvátného v nás. Tento pád z jakési boží milosti, bez genderového zatížení, velmi často bývá přítomen v lécích Thuja i Lachesis. Thuja má dokonce sny o pádu z výšky nebo o tom, že je extrémně těžká. Podobnost Thuji s hadími léky je výrazná, obecně mají společnou celou řadu symptomů: obtíže jsou především levostranné (levá strana je považována za tzv. ženskou stranu) a zhoršují se po probuzení; jde zde přítomen určitý pocit rozdělení na dvě části, výrazná žárlivost, podezřívavost, tajnůstkářství a lstivost. Také mluva je spíše rychlá. Nejmarkantnějším symptomem je ale onen vnitřní boj mezi vyšším a nižším já vedoucí k totální beznaději, co se duchovní stránky člověka týká. Velmi silné prvky v obou archetypech je tíhnutí k mysticismu a smyslnost. Sexuální fantazie a touhy prudce narážejí na náboženský rozměř v člověku, což daného jedince doslova trhá na kusy.

Etymologie Thuji
Původ slova Thuja nalezneme v řeckém slově thyra, což znamená „obětovat“, nebo ve slově thusia označující shořelou oběť božstvu. Thuias (v množném čísle thuiades) označuje bláznivou ženu, obecně pak bakchantky – ženy z průvodu orgastického boha vína Dionýsa (v řecké mytologii Bakchus). Ten byl současně považován za pána stromů. Jako thrysus se označovala hůlka nebo tyčka, původně vyrobená ze stébel fenyklu, později ze smrkové větévky ovinuté vinnou révou nebo břečťanem, na jejímž konci byla upevněna borovicová šiška. Větévka se brzy stala symbolem Dionýsa; na řadě jeho zobrazení nechybí, jak se s ní vášnivě ohání, doprovázen procesím svých přívrženců tančícími v podobně vášnivých a smyslných tancích. Mimochodem šiška obecně je falickým symbolem mužské, plodivé síly. V mytologií byli nejčastějšími Dionýsovými průvodci Satyrové, napůl lidé, napůl zvířata, kteří milovali zpěv a tanec, popíjeli víno a ve stavu neustálého sexuálního vzrušení pronásledovali bakchantky. Jako posvátné thiasus se také označovala náboženská shromáždění fanatických a často vzrušených stoupenců Dionýsa. Toto všechno až nápadně koresponduje s obrazem léku Thuja.

Inkarnační vzdor
Pro Dionýsovo náboženství a jeho oslavy (bakchanálie) bylo charakteristické extatické duchovní uvolnění skrze hudbu a tanec, inklinace k majetnictví oddaných stoupenců tohoto boha, čtvrcení obětních zvířat a pojídání jejich syrového masa; bezbřehým popíjením vína, transvestismem a obscénním a chlípným chováním účastníků – to vše jako akt rituální pospolitosti, který byl legální. Tyto náboženské orgie totiž plnily eskapickou roli pro člověka a jeho úděl bolestného života plného utrpení, který je navíc okleštěn vymezeným časem života a morálními konvencemi. Proto tyto oslavy měly člověku sloužit alespoň k jeho dočasné anihilaci a také jako brána do božské dimenze – která je ze své podstaty bezčasová, požehnaná, ničím a nikým neohraničená a svobodná. Někteří Satyrové byli sice starší a moudřejší, ale úplně stejně lascivní a závislí na alkoholu jako jejich mladší kolegové. Jeden z nich, ve stavu hluboké opilosti, se k typickému pesimismu Řeků vyjádřil svým filosofickým proslovem, že nejlepším osudem pro člověka by bylo se vůbec nenarodit; a když už se tedy stalo, tak hned dalším nejlepším osudem by bylo zemřít co nejdřív po narození.

Toto vnitřní a nevědomé přesvědčení můžeme pozorovat i u archetypu léku Thuja, která velmi často vytváří takovou realitu svého života, v níž jde o přežití. Vidět to lze například hned v neplodnosti, předčasných potratech, abnormalitami u nenarozeného plodu, poškození placenty, předčasným porodem nebo v případě ochablosti dělohy. Patří sem i prodloužený porod, porodní trauma (přiškrcení pupeční šňůrou nebo zranění hlavy), nutnost po porodu setrvat v inkubátoru, syndrom náhlého úmrtí novorozenců, autismus a mentální retardace obecně.

V těch, kdo tyto podmínky příchodu na svět přežijí, je pak uložena hluboká zloba projevující se děsivými výbuchy hněvu, averzí k jakémukoliv dotyku nebo být osloven či dokonce v náznaku fyzického přiblížení. Mezi symptomy patří i sociální fobie, strach z cizinců, neštěstí a zla včetně bludu, že je v daném místě cizincem a vyděděncem. Takoví lidé si naprosto zoškliví život jako takový a vyvinou si touhu zemřít (Aurum). Pro dítě Thuju (sykotické miasma) symbolizuje jeho narození sestup do Hádovy říše, za což obviňuje svou matku; toto kruté obvinění má hluboce ukryto ve svém nevědomí, které se projevuje nevědomým odmítáním matky přesahující až do nenávisti. Chování takového dítěte je pak vůči matce výrazně opoziční, manipulativní, drzé, zpupné a pomstychtivé – Thuja je jediným lékem v rubrice „averze k matce“.

Dionýsos: bůh vína a hýření
Věhlasná a uctívaná věštírna v řeckých Delfách se stala orákulem jak boha Apollóna, tak i Dionýsa. Během zimních měsíců odjížděl Apollón do mystického kraje Hyperboreánů a ve své domovině zanechával svého nevlastního bratra Dionýsa, aby po dobu jeho nepřítomnosti převzal roli jakéhosi předsedajícího božstva. Dionýsos byl pravým opakem svého bratra, který vždy prosazoval řád a rovnováhu, zdrženlivost, čestnost a jistou umírněnost; v řecké mytologii se stal symbolem jakési idealizované maskulinity. Dionýsos, naopak, byl bohem extáze a opilosti s nádhernými zářivými androgynními vlastnostmi; takto ambivalentně byl vnímán i on sám: byl bohem i smrtelníkem, člověkem i zvířetem, mužem, ovšem výrazně zženštilým, mladíkem i vyzrálým mužem, mocným a současně zranitelným, tajemným a nevyzpytatelným a současně extravagantním a okázalým rebelem. Hotový výkvět protikladů. Patří mezi projevené a zjevné bohy vůbec, často zobrazovaný, jak ho vezou kočkovité šelmy (Thuja: „sny o kočkách“), jak se plaví po moři či dokonce jak má křídla (Thuja: „její tělo se narodilo s křídly“). Přesto přese všechno zůstává záhadným, svým způsobem klidným a rezervovaným; je mytologickou postavou symbolizující moc a majestátnost (toto je světlá strana Thuji).

I když je Dionýsos jakýmsi symbolem opilosti, smyslnosti, vášně, excesů, šílenství, bláznivosti a destrukce, žádná z jeho ikonografií ho nezobrazuje ve stavu sexuálního chtíče nebo že by se opájel svými vlastními dary. Na rozdíl od jeho strýčků a bratrů na božském panteonu je jeho mytologie prosta jakékoliv mužské dominance a znásilňování. Naopak jednou z jeho dalších podob je podoba vysvoboditele oběti využití a tragédie (léčivá síla Thuji); touto obětí se stala Ariadna poté, co ji Theseus opustil a zanechal na ostrově Naxus. Ariadna se stala Dionýsovou věčnou láskou a jako taková mohla být pozvednuta do božské úrovně a tím mu být navždy po boku. Odvrácenou stranu tohoto boha, podobně jako vidíme u Thuji, jsou ony krvavé rituály zabíjení a záměrného mrzačení, šílenství, násilí a pronásledování, jak vidíme u jeho stoupenců.

Pozvednutý bůh
Celý mýtus narození a dětství tohoto boha představuje komplex psychologických, filosofických a náboženských metafor, kterými se to v něm doslova hemží. Jeho otcem je zvrhlý Zeus, který spáchal incest se svou dcerou Koré (pozdější Persefona). Té se narodil syn – Dionýsos. Dítě bylo od samého narození v obrovském nebezpečí ze strany Hery, ostražité a v každém okamžiku podezřívavé Diovy manželky. Ta když přišla na nevěru svého muže, poslala na malého Dionýsa Titány. Tito gigantičtí obři ho napadli v okamžiku, kdy zíral na svůj obraz v zrcadle (srov. lék Argentum). Noži ho rozčtvrtili a po této krvelačné vraždě jeho naporcované tělo postupně zhltli. Srdce (Aurum) mladého boha ale bylo jako zázrakem zachráněno a dopraveno k jeho otci, Diovi. Ten zareagoval pohotově: srdce, které v sobě obsahovalo božskou esenci, spolknul. Krátce poté, v přestrojení za obyčejného smrtelníka, svedl mladičkou Semelu, dceru thébského krále Cadma, která tímto způsobem Dionýsa znovu počala. Ovšem ostřížímu zraku Hery neuniklo skutečně nic a po tomto aktu jejího muže ji zachvátila nesmiřitelná žárlivost a nenávist. Když byla dívka v šestém měsíci těhotenství, Hera, v přestrojení za důvěryhodnou služebnou, Semelu přesvědčila, aby na Dia naléhala, aby se jí ukázal ve své skutečné podobě. Ten, protože své milované krátce před tím slíbil, že jí splní každé její přání, musel vyhovět; tak se stalo … a jeho žhavá záře dívku pohltila. Semela, podobně jako řada milenců v obraze léku Thuja, se stala obětí své vlastní vášně. Nenarozené dítě Zeus zachránil tak, že si rozřízl stehno a tam dítě ukryl. Když přišel čas druhého porodu Dionýsa, bůh ohně Hermés (v římské mytologii Merkur) asistoval jako chirurg a porodní „asistentka“ (dítě se narodilo císařským řezem). Ze všech těchto důvodů se Dionýsovi říká „dvakrát narozený“ nebo také „vyzdvižený“ bůh.

Persefona (Koré, „první“ Dionýsova matka) vybrala pěstouny, kteří malého chlapce vychovali. Protože se ale obávala hněvu Hery, doporučila jim, aby ho udržovali v ženském kroužku a také ho jako dívku oblékali; toto je pravděpodobně okamžik, který přispěl k Dionýsově androgynní povaze. Thuju velmi často indikujeme u zženštilých mužů či příliš maskulinních žen, u mužů, kteří si jsou jako muži nejistí a své mužskosti nedůvěřují, nebo u mužů, kteří se děsí vykastrování od žen figurujících v jejich životě.

Androgynní bůh
Když Dionýsos dospěl, sestoupil do království mrtvých, aby vyhledal stín své skutečné, smrtelné matky. Své božské matce, Persefoně, nyní královně podsvětí a země mrtvých, věnoval myrtu jako dárek, za který po ní na oplátku chtěl vysvobodit svou matku Semelu. Spolu vystoupali na Olymp, kde ji představil jako Thyonu (všimněme si, že jde o jméno se stejnou etymologií jako samotná Thuja). Tímto zmrtvýchvstáním se Semela stala nesmrtelnou a identifikovala se s měsíční bohyní Selenou, čímž v sobě upevnila ženskou, lunární převahu charakteru Thuji – a také poukázala na úzký vztah tohoto léku k Argentu. Signifikantně vidíme u Thuji zhoršení jejích emočních potíží během dorůstající fáze měsíce. Podobně hluboká je blízkost Thuji k léku Aurum: byl to právě Dionýsos, kdo požehnal a zároveň tím proklel chtivého krále Midase „darem“, že všeho, čeho se dotkne jeho ruka, se promění ve zlato. Dionýsos je stínovou, ženskou stránkou Apollóna – stejně jako je Thuja stínovým, ženským aspektem léku Aurum.

Jiné spojení a vztah můžeme vidět mezi Thujou a lékem Ferrum: když Dionýsos dosáhnul věku muže, i přes jeho výraznou zženštilost ho Hera opět poznala a svým prokletím na něj seslala šílenství. Doprovázen divokou a bouřlivou společností satyrů a bakchantek se vydal na cestu na daleký východ na válečnou a dobyvatelskou misi. Celá jeho cesta byla doprovázena divochy, kteří na kusy roztrhali každého, kdo by se postavil Dionýsovu božství; Dionýsos je energie, která otřásá všemi zákazy, útisky a útlaky a také vším, co by zavánělo zpátečnictvím. Také v evoluci archetypu Thuja je jakýkoliv postupný vývoj spíše raritou; mnohem typičtější jsou pro ni šokové skoky. Dnes, podíváme-li se na strom túji, vidíme její tvar v podobě kopí; co se týká snů, lék Thuja často sní o bitvách, soupeření a válkách, o velkých nebezpečích, smrti, umírání, vraždách a mrtvých tělech. Sny jsou horší, když leží na levé (ženské) straně. Lidé potřebující tento lék se často cítí křehcí jakoby ze skla a také se objevuje pocit rozkouskování nebo dokonce rozprášení („části těla v nebezpečí, že budou nakouskovány“ a „soudržnost tělesných částí bude narušena a zmizí“).

Dokonalá nedokonalost
Hlubšího pohledu do charakteru tohoto pozoruhodného léku dosáhneme, prohlédneme-li si samotný strom. Túje je elegantní, vysoká, vztyčená a stále zelená. Jejím přirozeným prostředím jsou bahnité či odvodněné oblasti podél břehů řek. Tato afinita k vodnímu prostředí jenom potvrzuje, jak má lék blízko k sykotické konstituci – pro kterou je charakteristické právě výrazné zhoršení po vystavení chladnému, mokrému a vlhkému počasí. Strom má běžně kónickou podobu kopí a velmi přesné linie, jako by byl učesán nebo sestřižen; díky této vlastnosti se túje mimochodem stala velmi populární v mnoha veřejných zahradách či parcích a na hřbitovech.

Archetyp tohoto stromu odkazuje na téměř choulostivou dokonalost bez jediné chybičky; jedinci tohoto typu jsou perfekcionisté v každém aspektu svého života: ve svém vzhledu, hygieně, oblékání, svém okolí, dikci mluvy, písmu, způsobech chování a práce (srov. Arsenicum). Tato dokonalost sice zasáhla celý jejich život, morálku ovšem minula. Své skutečné pocity často skrývají pod okouzlujícím, rozkošným a lesknoucím se pozlátkem. Stromy, které jsou takto zasazené blízko sebe a sestřihávané, vytváří hustý, neproniknutelný a vysoký živý plot. Větví se již blízko od země a jejich „listy“ (jehlice), ploché, dužnaté v hojném zastoupení, uspořádané do vějíře nebo jakoby rozprsknuté, jsou silné a tmavě zelené. Jako takové znemožňují jakýkoliv přístup nebo dokonce průchod. Podobně tento archetyp dokonalosti a zdvořilosti je pouze maskou ukrývající skutečnou osobu. Tento charakteristický rys odhalíme u klienta typu Thuja v jeho slovní zásobě a způsobu, jakým používá jazyk a komunikaci k vytvoření bariéry se všemi, které si chce držet od těla. Takoví lidé jsou hlubocí ale uzavření, potlačení a tajemní. Jejich překroucená dionýsovská energie se skrývá za sofistikovanou a velmi kultivovanou fasádou. Lhaní a přetvářky o své zbožnosti a náboženský fanatismus je ve skutečnosti pouze kompenzací jejich chlípné fascinace a záliby v perverzi a deviantním chováním, které si mohou v tajnosti a dostatku dopřávat. Pod zjevnou úhledností a téměř neposkvrněným vzhledem stromu však na zemi objevíme velmi silnou vrstvu humusu, který vznikl z neuspořádaně spadaného suchého „listí“, kůry a větviček; což je pouze botanický protějšek k suchým padajícím vlasům a odlupující se suché kůži v podobě lupů či dokonce v drolícím se rozpadu posledních zbytků morálky.

Strom vzkříšení
Lék Thuja je jedním z největších homeopatických darů lidstvu a medicíně vůbec. Je to velmi všestranný lék, velkou práci ale udělá zvláště tam, kde vlivem utrpení a tragédie vznikla propast mezi lidským a božským a ta se neustále rozšiřuje. Také tam, kde byla velmi oslabena nebo úplně ztracena důvěra v život a radost z životních zkušeností a namísto toho ji nahradila závislost na hmotě a hmotných projevech života, marné pokusy nasytit své smyslové touhy potěšením a neustálým rozptýlením, nekonečné pokusy přinést do svého života sterilní řád, kontrolu a zákazy místo aby byl život vnímán jako náhodný a naprosto bez jakékoliv kontroly. Velkou práci udělá také všude tam, kde tato základní důvěra v život byla kompenzována potlačením nebo dokonce zneužíváním ženství a ženskosti vůbec.

Toto únikové a protikladné chování ve výsledku pouze zvyšuje dualitu a nedokáže vzdát úctu tomuto králi stromů; symbolicky se to projeví v emočním utrpení viníka, který se cítí být emočně roztrhán na kusy. Thuja, jeden z tzv. kosmických stromů, jako most spojuje různé dimenze lidského bytí a podobně jako Dionýsos může sestoupit do podsvětí jednotlivce, vzkřísit příliš dlouho, možná celé generace potlačované energie a přinést homeopatické spasení.

autor článku: David Lilley, MBChB, FFHom, bakalář v oboru lékařství a diplomovaný homeopat je mezinárodně uznávaný přednášející homeopatické materie mediky. Po praxi v Královské homeopatické nemocnici v Londýně vede vlastní praxi v jižní Africe, kde také posledních čtyřicet let působí.

zdroj: www.britishhomeopathic.org

překlad: PhDr. Kateřina Komorádová