Srovnání C a LM potencí – díl I.

5. a 6. vydání Organonu

Vážení kolegové,

každý homeopat by měl podrobně znát modely obsažené ve 4. a 5. vydání Organonu, aby porozuměl homeopatii čtyřicátých let 19. století, která je popsána v 6. vydání. Homeopatie tak, jak je dnes běžně praktikována, vychází z metody podání jedné suché dávky, čekání a sledování případu, která je popsána v prvním vydání díla Chronické nemoci (1828) a ve 4. vydání Organonu (1829). Tato metoda spočívá v podání jediné dávky ve formě pilulky v centezimální potenci, dokud se pacient, byť nepatrně, zlepšuje. Mnoho velkých homeopatů 19. století, jako např. James Kent, mistrně ovládalo tuto metodu. Suchá dávka může být zopakována pouze tehdy, když dojde k jasnému relapsu starých symptomů, který si vyžádá zopakování léku. Hahnemann nebyl s touto metodou zcela spokojen, pokud šlo o případy, které se jen pomalu zlepšovaly během delšího časového období.

Z tohoto důvodu v 5. vydání Organonu (1833) zavedl Hahnemann čichání a perorální roztoky léku jako nové způsoby podání homeopatických léků. Přechod od statické suché dávky ve formě pilulky k dynamickým roztokům léku, které se před podáním potřásaly, měla okamžitý dopad na jeho posologii (nauku o dávkování léků, pozn. redakce) a strategii vedení případů. V 5. vydání Organonu Hahnemann uvedl, že jakékoliv „pozoruhodné progresivní zlepšení“ vylučuje opakování léku, protože léčba již probíhá nejrychlejším možným tempem.

Současně nás učí, že jediná dávka není dostatečná pro ty případy, které se zlepšují pomalu po dobu několika týdnů až měsíců. V těchto případech zakladatel homeopatie doporučuje podat lék rozpuštěný ve vodě nebo metodou čichání ve „vhodných intervalech k urychlení léčby“. Hahnemann nazval tento způsob svou novou „střední cestou“, neboť stojí mezi podáním jediné dávky, následovaným čekáním a pozorováním, a mechanickým opakováním léků. Jedná se o vskutku uměleckou metodu, která vyžaduje individualizaci postupu vedení případu. V následujících 10 letech pracoval Hahnemann výhradně s léky rozpuštěnými ve vodě určenými k perorálnímu podání a čichání. Kolem roku 1840 začal zakladatel uvádět do klinické praxe novou potenci LM, která doplnila potence C. Objev nového poměru ředění 1/50 000 přinesl nový systém potencí s jedinečnými léčivými vlastnostmi. Od roku 1840 do roku 1843 používal velký experimentátor souběžně potence C i LM v léčivém roztoku. Tato nová dvojí homeopatická lékárna značně rozšířila terapeutické obzory homeopatie.

Záznamy případových studií z Paříže

Rád bych probral systémy posologie uvedené v 5. a 6. vydání Organonu ve vztahu k centezimálním potencím a potencím LM. Je velice důležité zkoumat léčivou sílu Hahnemannova dvojího systému potencí a pochopit jejich podobnosti a rozdíly. Nejdůležitějším aspektem revidované metody po roce 1840 jsou roztoky léku a metody úpravy dávky. Řada lidí se domnívá, že Hahnemann používal suchou dávku u centezimálních potencí a léky rozpuštěné ve vodě výhradně u potencí LM. Není tomu tak. Zakladatel homeopatie používal ve své klinické praxi v období od r. 1840 do r. 1843 obojí potence souběžně, C i LM, ve formě roztoku léku. Podrobné studium Hahnemannových případů z let 1840-1843 ukazuje, že používal lahvičku s lékem spolu se sklenicí na ředění u všech homeopatických léků (C i LM). V posledních 10 letech doladil a zdokonalil homeopatii ze 4. vydání Organonu (1829) a rozšířil posologii a strategie vedení případu. Hahnemann tedy především zavedl upravenou metodu tekuté dávky v roce 1833 pro centezimální ředění a LM potenci v roce 1843.

Matka všech potencí

Matkou všech homeopatických potencí je potence 3c. Když Hahnemann poprvé provedl proving léku Arsenicum v potenci 3c, napsal v roce 1806 článek nazvaný „Co jsou léky a co jsou jedy?“ (What are medicines and What are Poisons?“) 3. centezimální ředění byla první skutečná homeopatická dynamizace a základ centezimální stupnice. Při poměru 1 : 1 000 000  znamená 3c úroveň, kdy homeopatické léky přestávají být toxické. Hahnemann pak dalších 34 let prováděl zkoušky se zvyšováním potencí centezimální škály, až dospěl k experimentům s potencemi od 3c do 1M.  Po mnoha letech experimentů se rozhodl používat potence 6c, 12c, 24c, 30c jako nejvhodnější nižší potence. U nízkých potencí Hahnemann začal s potencí 30c a pak použil 24c, 18c, atd. v sestupném pořadí. V posledních letech v období 1840-1843 nadále snížil úroveň nízkých potencí na 30c – 6c. Ve stejné době kniha případů z Paříže obsahuje záznamy o tom, že zvyšoval vysoké potence C prostřednictvím potencí jako 197c, 198c, 199c, 200c. Melanie Hahnemann napsala dopis, v němž píše, že Hahnemann příležitostně během svých experimentů používal potenci 1M. Zdá se, že uchovával své vysoké potence odděleně od nízkých potencí v malých tubičkách s pilulkami o velikosti makového zrnka. Zakladatel vždy podával vysoké potence C v roztoku stejně jako potence LM. Ve věku 85 let dospěl zakladatel k dalšímu zvratu své dlouhé kariéry. Se svou mladou ženou Melanií po boku začal Samuel Hahnemann uvažovat o svém dědictví. Homeopatie ušla od svého zrodu na přelomu 18. a 19. století dlouhou cestu, ale starý homeopat nebyl se svým systémem spokojen. Metoda podávání léků formou roztoku výrazně zlepšila léčbu virulentních akutních chorob a degenerativních chronických onemocnění, ale slabé osoby, starší osoby a osoby trpící chronickými nemocemi a miasmaty stále představovaly velké dilema. Když Hahnemann používal své nízké potence (6c, 12c, 24c, 30c), případ se neléčil, ale když použil vysoké potence (200c-1M), došlo ke zbytečnému zhoršení. Co mohl dělat s tímto, bohužel, velkým procentem případů, které stále odolávaly homeopatické léčbě? Byla to mezera jeho léčebného systému, kterou si přál zaplnit dříve, než zemře.

Vývoj LM potencí

Po 36 letech zvyšování potencí centezimálních léků se Hahnemann rozhodl místo toho zvýšit poměr ředění. Opustil centezimálních ředění v poměru 1/100 a začal hledat potenci, která by zaplnila „mezeru“ v homeopatické terapii. Po nesčetných pokusech zakladatel zvolil poměr ředění 1/50 000 spojený s 50. tisící potencí. Během posledních 2 let jsem prostudoval stovky Hahnemannových případů z období používání LM potencí (1840-1843). Jedna z prvních věcí, které jsem si všiml, je, že Hahnemann během těchto tří let používal jak centezimální, tak LM potence v léčivém roztoku s použitím sklenice na ředění.  Při výrobě LM potence se nejprve použije triturace 3c (1: 100x100x100). Následně se 1 zrnko z této triturace vloží do 500 kapek, aby vznikl roztok LM / 0 (poměr 1 : 501). Potom se z roztoku LM / 0 odebere 1 kapka a přidá se do 100 kapek ředicího média; následně se roztok 100x potřese. Tím vznikne potence LM 0/1, první stupeň lékárny LM léků (100x100x100x500x100x500 = LM 0/1). Potence C z 5. vydání Organonu (1833) byly vyráběny tak, že se ručně 10x potřásaly, ačkoli mnoho moderních potencí se vyrábí strojově a potřásání probíhá 10x až 40x nebo i vícekrát.  Pokud jde o množství původních léčivých látek v potenci LM 0/1, je podobné jako množství, které se nachází v potenci 6c, přičemž léčivá síla se značně rozšířila v důsledku většího ředění. Pouhé srovnání množství původní látky v potencích C a LM nevyjadřuje rozdíl ve vnitřní léčivé kvalitě obou léků. Léčivý roztok LM se pak použije k navlhčení 500 drobných pilulek velikosti máku. Roztok léku se připraví tak, že jedna pilulka LM 0/1 se rozpustí minimálně ve 100 ml. Po potřásání se z léčivého roztoku odebere 1, 2 nebo 3 čajové lžičky a vloží se do sklenice s vodou k dalšímu zředění. Z této sklenice se pacientovi podá 1, 2 nebo 3 čajové lžičky jako dávka. Konečná tekutá dávka léku byla zředěna dvěma dalšími kroky oproti suché dávce. Konečné množství původní léčivé látky podané pacientovi je více zředěné než suchá pilulka, protože látka byla rozpuštěna v léčivém roztoku a dále zředěna ve sklenici. Toto konečné množství původní látky v čajové lžičce roztoku podaného pacientovi musí být teprve předmětem výpočtu pomocí rovnice.

Rozdíl mezi potencemi C a LM

Vysoké C potence se ředí vícekrát než LM potence, ačkoli při každém ředění proběhne méně potřásání. Vyšší potence C jako 200c a 1M obsahují menší množství původní látky a větší komutativní počet potřásání a ředění než LM potence. Z tohoto důvodu se někteří lidé domnívají, že LM jsou léky s nízkou potencí. Potence LM má však mnohem větší poměr ředění, který výrazně transformuje léčivé vlastnosti léků LM. V poznámce pod čarou f k § 270 6. vydání Organonu (vydání O’Reilly) říká Hahnemann toto:  „Když se zpočátku ještě přidávala podle počátečního předpisu celá kapka tekutiny nižšího stupně potence k vyššímu potencování 100 kapkami lihu, byl poměr zřeďovacího média k dynamizovanému léku (100:1) přespříliš omezen. Jak prokázaly pracné pokusy, nedokázala tudíž ani intenzivní protřásání patřičně a dostatečně vysoko rozvinout sílu použité léčivé substance bez použití velké síly.“ Zakladatel si uvědomil, že pokračující zvyšování počtu ředění a potřásání centezimální potence nevyplní potřebnou terapeutickou mezeru v jeho novém léčebném umění. Zjistil, že poměr ředění 1:100 je omezen menším ředicím faktorem, takže namísto zvyšování potence C na vyšší a vyšší stupně začal experimentovat s novými většími ředicími poměry. Také si všiml, že když použil silné potřásání při tak malém objemu ředicího média, jako je centezimální poměr ředění 1:100, vznikly agresivní léky se sklonem k rychlému zhoršení a neproduktivním sekundárním léčebným účinkům v dlouhodobém horizontu. „Jestliže však při takto nepatrném poměru zřeďovacího média k léku, jako je 100:1, lék násilně zpracováváme velmi mnoha otřesy prostřednictvím silného stroje, vzniknou prostředky, které především ve vyšších stupních dynamizace působí sice téměř okamžitě, ale také s bouřlivou, ba nebezpečnou silou (zvláště na citlivější pacienty). Trvalé blahodárné účinky na životní princip však nemají.“ Znovu vidíme význam rovnováhy mezi primárním účinkem léku a léčivou reakcí vitální síly. Pokud použijeme příliš mnoho ředění a silných úderů při výrobě vyšších centezimálních potencí, vzniknou léky, které mají sklon k agresivním primárním účinkům a k silnému zhoršení a nemají „trvalé blahodárné účinky na životní princip“. Takovému bouřlivému a dlouhodobému zhoršení je třeba se vyhnout za každou cenu, protože narušuje přirozený vzorec symptomů, zatěžuje vitalitu a komplikuje léčbu. Na druhé straně LM potence se podávají v nejmenší tekuté dávce, takže produkují mírný primární účinek a trvalé blahodárné účinky na životní princip. V období 5. Organonu (1833) Hahnemann používal nemodifikovanou tekutou dávku, která byla vždy vyrobena z 1 nebo 2 pilulek velikosti makového zrnka. V § 29 v 5. vydání Organu Hahnemann popsal, jak funguje centezimální metoda. Napsal, že podobný homeopatický lék „je vtlačen na místo slabší přirozené choroby“ a instinktivní vitální síla je „nucena nasměrovat větší množství energie“ proti němu. Myšlenka vytlačení přirozené choroby a donucení životní síly ke zvýšení energie proti působení léku je založena na fenoménu homeopatického zhoršení. Metody 4. a 5. Organonu jsou založeny na krizovém zhoršení na rozdíl od jemného léčivého roztoku a neinvazivní metody LM.

Čtěte další pokračování článku na téma zhoršení a první a sekundární účinky léku.

© David Little 1996-2007, veškerá práva vyhrazena

přeložila Jana Vlková