Rozhovor s MUDr. Luďkem Rybou

Díky homeopatii blíž k pacientům

Reportáž z dětského oddělení ústecko-orlické nemocnice a rozhovor s jeho primářem praktikujícím homeopatii – MUDr. Luďkem Rybou

Ústí nad Orlicí, srpen 2010

Pohled na fasádu a vstup na dětské oddělení ústecko-orlické nemocnice byl poněkud tristní, byť odpoledne to jinak bylo příjemné a slunečné. Podobně ale asi koneckonců vypadá každá nekomerční instituce, která musí chtě nechtě přemýšlet o každé vydané koruně a je jedno, jestli je to nemocnice, obecní hasičská zbrojnice nebo muzeum.

O to víc pak ale vynikl vnitřek, barevný a veselý, netradičně a nápaditě architektonicky řešený a plný obrázků a usměvavých sester. Až se nechtělo věřit, že jste v nemocnici. A vlastně jste také nebyli! Několik kroků totiž stačí, abyste vstoupili na palubu a vydali se na „Plavbu za zdravím“. Metafora dokonale vystihující účel tohoto zařízení je ale daleko sofistikovanější: zároveň totiž popisuje stejnojmenný projekt kompletní přestavby celého dětského pavilonu, kde jsou všichni takříkajíc na stejné lodi. Rekonstrukce byla víc než nutná a představovala logické vyústění několika let pečlivé přípravy s mezinárodním přesahem. I když proběhla už před devíti lety, její věk by jí nikdo nehádal.

Primáře dětského oddělení MUDr. Luďka Rybu znám z jeho přednášek na Homeopatické akademii, kde se věnuje práci s Repertoriem. Kdo tuto knihu někdy viděl, potěžkal si ji či si v ní dokonce zalistoval, velmi dobře ví, co to znamená „práce s Repertoriem“. Ale o tom, že má MUDr. Ryba homeopatii skutečně hodně rád, svědčí nejenom jeho přednáškové aktivity a překlady odborné homeopatické literatury: celou dobu rozhovoru jsem se totiž přistihla, že můj pohled sklouzával k polici v primářské kanceláři. Byla plná homeopatické, především zahraniční literatury. Ale hezky po pořádku.

Na medicíně jste promoval v roce 1984, homeopatii praktikujete od roku 1991. Co vedlo lékaře konvenční medicíny k homeopatii?

Zaujalo mě to už od počátku, od první zmínky. Přišlo mi to velmi zajímavé, a tak jsem se zúčastnil prvního informačního setkání v Praze, kde se také začaly formovat vůbec první homeopatické kurzy u nás. Moc se mi ta metoda zalíbila. A od té doby ji používám a věřím jí.

Jak začleňujete homeopatii do své nemocniční praxe?

Už od začátku ji beru jenom jako jednu z metod, kterou mám coby lékař k dispozici. Podobně jako se člověk učí cizí jazyky, protože se chce v zahraničí domluvit, a čím víc jazyků umí, tím má větší šanci se v zahraničí dorozumět, tak i pro mě je homeopatie obohacení lékařského jazyka, kterým mohu mluvit se svými pacienty. A mezi oběma jazyky, alopatií a homeopatií, nedělám zásadní rozdíl. Myslím si, že je chyba, staví-li se do protikladu. Snažím se znát dobře obě metody a vědět, která je v kterém případě vhodnější, a tehdy ji použít. A to i v nemocnici při hospitalizaci: Při jednodušších indikacích, jako jsou poranění nebo popáleniny, kdy homeopatie velmi dobře pomáhá, používáme homeopatika. Tento přístup znají i moji kolegové a také ho používají. Ve složitějších případech mě pacienti vyhledají přímo v homeopatické ambulanci, kde se bavíme už o skutečně zcela individualizované léčbě.

A co na aplikaci homeopatik říkají rodiče dětí hospitalizovaných ve zdejší nemocnici?

Dřív jsem se rodičů i ptal, jestli o to stojí nebo ne. V současné době si myslím, že to v jednoduchých indikacích není nezbytné. Pokud mi rodiče důvěřují, nechají volbu metody nebo volbu léků na mně. Samozřejmě jsme k nim naprosto upřímní a otevření, čili od nás dostanou všechny informace, o jakou léčbu jde. Navíc minimálně polovina dětí na oddělení je hospitalizovaná v doprovodu rodičů, kteří to také samozřejmě vědí. Pokud by někdo z nich řekl, že si homeopatickou léčbu svého dítěte nepřeje, tak to budu respektovat, ale musím říct, že s tímto postojem jsem se už nesmírně dlouho nesetkal. Spíš naopak, protože se to o nás ví, že homeopatika používáme, tak se občas objeví rodiče, kteří si sami hospitalizaci u nás vyžádají.

Homeopatie v Čechách – tolerovaná, ale nepodporovaná

Už jste praktikoval homeopatii, když jste současně působil jako člen představenstva České lékařské komory. Pocítil jste za tu dobu ze strany ČLK nějaké tlaky vůči vaší osobě, vašemu způsobu léčby nebo vůči homeopatii samotné?

Zpočátku ano. I když ne snad přímo v představenstvu lékařské komory, tam se tato problematika neřešila a já jsem ji tam ani nevnášel. Nikde jsem nechodil a nevykřikoval, že jsem homeopat a že to je skvělá věc. Ale dvě nepříliš příjemné vzpomínky mám. Jedna se váže k zasedání vědecké rady ministra zdravotnictví, tuším, že za ministra Ivana Davida (1998-1999, pozn.red.), kde jsem zastupoval lékařskou komoru. Shodou okolností tam přišla řeč na homeopatii. Byl jsem tam označen za propagátora homeopatie a všichni si pak ode mě odsedali. Paradoxně pak za mnou v kuloárech přišel přednosta jedné pražské kliniky a říkal: Víte, kolego, já to nemohl říct nahlas, ale já se homeopaticky také léčím a pomáhá mi to. A přitom nahlas to neřekl. Myslím si, že někteří hlasití odpůrci mají ve skutečnosti s homeopatií pozitivní zkušenosti…

A ta druhá?

Ta byla nepříjemnější. V roce 1996 nebo 1997 jsem zastupoval Českou lékařskou homeopatickou společnost na zasedání Purkyňovy lékařské společnosti, kde byla tato společnost (ČLHS, pozn. red.) exemplárně vyloučena z Purkyňovy společnosti právě pro svou údajnou nevědeckost. Snažil jsem se kolegy z ostatních lékařských společností přesvědčit, že je to něco, o čem pořád ještě nevíme všechno, a že když nejsme schopni dokázat, na jaké bázi to funguje, tak to přeci neznamená, že to neexistuje. Bohužel to ale bylo velmi nepříjemné slyšení a v celém plénu se našla jediná zástupkyně z ostatních společností, která vystoupila na naši podporu. Byla to paní docentka Holmerová z geriatrické společnosti a dodnes jí jsem za to vděčný. Bohužel výrazně negativně zde vystoupil pan profesor Zahradník, nelékař a tehdejší předseda Akademie věd. S postojem inkvizitora prohlásil, že něco tak pavědeckého nemůže existovat a že taková společnost nemá právo existovat v rámci Purkyňovy lékařské společnosti. Tehdy jsem byl tedy jako zástupce této společnosti spolu se všemi šestnácti sty kolegy vyloučen, vyobcován ze … společnosti slušných lékařů, abych tak řekl.

Změnilo se dnes něco?

Pomalu. Mám pocit, že dnes už tak výrazné střety nebývají. Že už se na homeopatii společnost trochu připravila a přivykla, byť stále existují aktivity typu Sisyfos (Český klub skeptiků kladoucí si za cíl „šířit racionální myšlení a potírat pověry“, pozn. red.), kteří nadále bojují proti homeopatii jako takové. V praxi si ale myslím, že je homeopatie spíše tolerována než podporována. Je ale žádána pacienty, takže do budoucna podle mě není situace beznadějná. Kromě toho v západních státech, ze kterých si snažíme brát v mnohém příklad, se už lékařská homeopatie posunula dál. Je tam vesměs přijímanou a vyžadovanou i lékařskou komunitou, a to jako respektovaná metoda. V tomhle tedy před námi ještě kus cesty je.

V čem je tedy podle vás největší problém, který brání přijetí homeopatie jako rovnocenné léčebné metody?

Že s homeopatií nejsou seznámeni medici na lékařských fakultách. Jednu dobu nějaká iniciativa na některých lékařských fakultách existovala, konkrétně vím o druhé lékařské fakultě v Praze nebo o hradecké lékařské fakultě, které pořádaly alespoň informativní přednášky o homeopatii. To už bohužel, myslím, zaniklo, takže dnes lékař, který končí studium medicíny, vůbec nic o homeopatii neví. Většinou se o ní dozvídá útržkovité a zkratkovité informace, buď že je to zázrak, což není pravda, nebo že to je úplný nesmysl a šarlatánství, což také není pravda.

Máte v této problematice něco jako vzor?

Třeba na všech třech lékařských fakultách v sousedním Rakousku už téměř deset let běží jedno- až tříletý kurs homeopatických přednášek pro mediky. Zájem o ně je velký, šedesát až devadesát procent lékařů v Rakousku absolvuje minimálně půlroční nebo roční kurs přednášek z homeopatie. To mi přijde fajn, ať se medici mohou s touto metodou seznámit a sami posoudí, jestli je pro ně tato metoda přínosná a jestli ji ve svém oboru použijí nebo ne.

Proč si myslíte, že tento přístup nelze aplikovat na českých vysokých školách? Je to otázka peněz, nezájmu ze strany studentů nebo farmaceutického lobby?

Na to teď asi nedokážu odpovědět, protože ve velkém kontaktu s lékařskými fakultami už nejsem. Myslím si, že to je ta naše vrozená nedůvěra. Na jednu stranu jsme ateisti a bezvěrci a nevěříme ničemu, co nás může nějakým způsobem přesahovat, na stranu druhou se snažíme přísahat, že jenom to, co je vědecky podložené, existuje a to ostatní neexistuje. Ale to je podle mě špatně. Každá doba se přesvědčí, že nepozná všechno. A myslet si, že jsme v dnešní době už poznali vše, co příroda nabízí, a že to, co neznáme, nemůže existovat, je chyba. A v tom se mýlíme stejně, jako se mýlili kritici Giordana Bruna nebo Galilea Galileie.

„Při neúspěchu přičítá homeopat vinu sám sobě“

Když si vzpomenete na své začátky v homeopatické praxi – jaké byly?

Plné nadšení a až nekritického pohledu, jak to tak většinou bývá. Za ta léta jsem si už tuto metodu ohmatal a tuším, kde jsou její meze, což si myslím, že je základní podstata výběru správné metody. Ať už totiž používáte jakoukoliv, je dobré vědět, kde je ta která metoda vhodná a kde naopak vhodná není. Žádná metoda není samospásná a univerzální. Později, když se homeopatie stala součástí běžného provozu, dostavilo se, jako u každé metody, určité vystřízlivění. Takže jsem také měl období, kdy jsem si říkal, že výsledky nejsou tak ideální, jak bych si představoval. Nemá cenu zastírat, že je člověk úspěšný vždycky. A to je bohužel úděl homeopata, že pokud není úspěšný, přičítá vinu především sám sobě, protože si říká, že nejspíš nezvolil správný lék. Ono je hledání léku totiž někdy nesmírně složité a dlouhé, a tak si říkáte, že někde děláte chybu, ale nemůžete přijít na to jakou.

V alopatii je to jiné?

Tam je to jednodušší. Když máte laboratorní výsledky a víte, že prvním lékem je penicilín, tak podáte penicilín. A když léčba není úspěšná, tak si řeknete, ano, v pořádku, v osmdesáti procentech bývá úspěšná, ve dvaceti nebývá, statisticky jsme tedy tento jeden případ z pěti, tak změníme léčbu. A je to. Lékař to nebere tak, že sám mohl něco přehlédnout nebo nepřesně vyhodnotit.

Co vám tedy vaše začátky v homeopatii včetně následné fáze vystřízlivění daly?

Myslím si, že dneska dokážu zhodnotit, jestli pacient a jeho problémy jsou vhodné pro homeopatickou léčbu nebo naopak ne. Pokud nejsou, tak mu to na rovinu říkám. Jsem totiž toho názoru, že když se někdo obrací na odborníka, a to v jakémkoliv oboru, očekává od něj také jeho odborný názor. Třeba u automechanika. Půjde to auto opravit? Automechanik se na něj podívá a řekne, no, možná půjde opravit, ale bude to stát hodně peněz. Kupte si nové. Asi tak. Myslím si, že na stejný odborný názor, aspoň relativně přesný má nárok i pacient.

Co vám během vaší homeopatické praxe dalo nejvíc?

Musím říct, že nejvíc jsem se naučil nejenom na úspěšných, ale především na neúspěšných případech. Nebo na těch, které se sice podařilo nějakým způsobem vyřešit nebo zvládnout, ale daly spoustu práce a bylo třeba být pokorný a pracovat naplno. Koneckonců jako v každém oboru, devadesát procent je poctivá dřina a zbývajících deset procent jsou nečekané, až euforické úspěchy. A když si neodpracujete těch devadesát procent poctivé, tvrdé práce, tak se velká vítězství nedostaví.

Klasická homeopatie v kontextu 21. století

Na Homeopatické akademii pana Jiřího Čehovského působíte od jejího začátku od roku 1996 a specializujete se na práci s Repertoriem. Co vám tato spolupráce dává? Myslím vám osobně…

Vlastně jsem vůbec neuvažoval, jestli spolupracovat nebo nespolupracovat. Jirka a Vanda Čehovští jsou moji několikaletí dobří přátelé, když přišli s tímhle projektem, tak mi přišlo úplně logické, že se na něm budu podílet. První spolupráci jsme navázali před několika lety především na překladech zahraniční homeopatické literatury, kterou vydává nakladatelství Alternativa. A ta práce s Repertoriem je proto, protože jsem tehdy z angličtiny do češtiny přeložil první Kentovo Repertorium. Díky tomu jsem se k té problematice dostal velmi zblízka.

Ze začátku to bylo docela utrpení, protože překládat Repertorium není jako překládat běžnou knihu volného textu. Jednotlivá hesla jsou totiž rozsekána do několika úrovní, a tak se jedno heslo může v celém Repertoriu objevit třeba dvěstěkrát. Při takovém množství ani nejde zapamatovat si, jak jste ho přeložil poprvé. Tehdy nám velmi pomohly počítače.

Nejnověji jste překládal Materii mediku Robina Murphyho. Jak ta se vám překládala?

Moc dobře. Moc se mi líbila a moc mě potěšila. Její obrovská výhoda je v tom, že Robin Murphy je současný autor a reflektuje současné dění. Takže v ní najdete řadu moderních poznámek, odkazů a postřehů, což je jedině dobře, protože to ukazuje, že homeopatie není rigidní věda. A to i přes to, že většina toho, co řekli nebo napsali lidé jako Hahnemann nebo Kent, platí stále. Jenže je dobré tyto věci zařadit do současného kontextu. A nemá cenu zavírat oči před rozvojem. Jestliže Kent na přelomu devatenáctého a dvacátého století léčil tuberkulózu nebo tuberkulózní meningitidu homeopatiky a měl určité dílčí úspěchy, tak dnes je doba prostě jiná. Dneska jsou léky, které tuberkulózu vyléčí daleko spolehlivěji než homeopatie, a taková je skutečnost.

Takže koexistence homeopatie a alopatie je podle vás možná…

Určitě. Já sám to nijak rozdělené nemám. Jsem prostě dětský lékař, který je schopen posoudit, jestli budou obtíže mých pacientů lépe ovlivnitelné alopaticky nebo homeopaticky. A vždy volím tu metodu, o které jsem přesvědčený, že bude nejúčinnější a nejšetrnější. A vůbec nemám problém obě metody kombinovat. Skutečně lze kombinovat alopatickou a homeopatickou léčbu a leckdy je to prospěšné, byť jedna z nich vystupuje v daném okamžiku jako léčba doplňková. Osobně tam ten antagonismus tedy nevidím a je škoda, že tyto zákopy existují už po staletí. Myslím si, že první, kdo je vykopal, byl Hahnemann a jeho odpůrci. Bohužel Samuel Hahnemann byl zřejmě stejně netolerantní lékař a homeopat, jako byli netolerantní jeho alopatičtí odpůrci. A od té doby se bohužel tradují rozbroje mezi světem homeopatie a alopatie.

Nicméně náznaky smíření obou táborů se už objevují.

Jak jsem říkal na začátku: třeba na západ od nás, v sousedním Německu dětské kliniky běžně zaměstnávají lékaře, pediatry s velmi dobrou kvalifikací v homeopatii. Moderní, pokroková alopatie dneska už homeopatii začíná přijímat bez větších problémů a začíná si z ní brát to dobré. A to je podle mě cesta kupředu.

Kde se tedy podle vás homeopatie nejvíc uplatňuje dnes nebo se bude uplatňovat v budoucnu?

Celé bych to shrnul pod název psychosomatické potíže. Naši předkové je dřív také nejspíš měli, ale asi jim nevěnovali tak velkou pozornost jako dnes. A tyto obtíže stojí povětšinou za stavem, kdy alopat, byť perfektní, korektní a vzdělaný, u pacienta nenajde žádný konkrétní příčinu jeho obtíží. Pacient tak odchází s verdiktem, že je v pořádku a zdráv. Ale on se zdráv necítí. Takže právě tuhle oblast považuji za velmi vhodnou pro homeopatii, která zde může hodně pomoci, ať už jde o poruchy spánku, stavy únavy, opakovaná akutní onemocnění, o kloubní problémy, bolesti zad nebo problémy s páteří.

Na skok k vašim překladům a práci pro Homeopatickou akademii. Předpokládám, že toto všechno se odehrává ve vašem volném čase. Kde na to při vaší nároční práci primáře dětského oddělení berete energii?

No, musím říct, že překlady jsem už omezil. Už nepracuji do dvou, do tří do rána jako kdysi, ale končím o půlnoci. Přece jenom se čas na mně podepisuje. Jinak ale žádnou speciální metodu nemám. I když je pravda, že některé věci mi v tom asi pomáhají. Mezi nimi také to, že jezdím do práce a z práce na kole, dvacet kilometrů tam, dvacet kilometrů zpátky. V zimě jezdím vlakem krásným údolím řeky Orlice a to je podobná relaxace a podobný odpočinek, jako když jedete na kole. A i tohle dokáže člověka přeladit. Jen doufám, že se nepodaří zrealizovat zrůdnou myšlenku vést tímto údolím mezi Chocní a Ústím nad Orlicí tunel, aby rychlovlaky tudy mohly jezdit rychleji. Podle mě to je také jeden z důvodů, proč se člověk bude hůř bránit nemocem, když se zakope pod zem a přestane sledovat krajinu kolem sebe.

Povídali jsme si sotva hodinku, poslouchat by šlo ale pana primáře mnohem déle. Patří totiž k lidem, kteří mají – na rozdíl od spousty ostatních – co říct. Off record jsme otevřeli spoustu témat, méně či více palčivých, a to jak v homeopatii, tak ve zdravotnictví obecně. Škoda jen, že nůžky mezi realitou a každodenním nemocničním provozem na jedné straně a žabomyších půtkách na vyšších postech na straně druhé jsou rozevřené až příliš a koncepční změny – pokud jsou tedy vůbec nějaké – probíhají pomalu. Bohužel k některým nemocnicím (a nejenom k nim) se tak ani nedostanou. A pak zůstává jen hořká pachuť na jazyku.

„Už jste viděla naše oddělení?“

Stačí projít jedny prosklené dveře a po hořkosti ani památka, protože se rázem ocitnete v jiném světě. A najednou před sebou jasně vidíte, kolik energie a s jakým osobním zaujetím vznikaly nejenom obrázky malované dětskou rukou, ale také ústřední „loď“ zasazená do prostoru mezi dva nosné sloupy a plná míčků na hraní, dřevěná velryba určená k prolézání nebo útulné „pokojíčky“ pro malé pacienty. Díváte se na rodiče, jak v jednom takovém pokojíčku krmí svého malého potomka, a doslova na vlastní kůži vnímáte klid celého prostředí. A najednou vám dojde, že je něco jinak. Klid, který cítíte, totiž není ten tradiční, poněkud těžkopádný a nepřirozený klid, na který běžně narazíte v nemocnicích. Tohle je ten „pravý“ a skutečný, uvolněný klid. Snad proto, že je v něm i něco víc. Smysl, proč a především pro koho tohle všechno vznikalo.

Za necelou hodinu už přes ušmudlané okno ve vlakovém kupé pozoruji údolí mezi Ústím nad Orlicí a Chocní. A připadám si jako v jiném světě, který je od pražských paneláků a věčně někam spěchajících lidí na míle vzdálený.

„Je tu krásně, že jo?“ Paní ve středních letech má také nejspíš deficit po přírodě. Ne tak holčina vedle.

„Vy asi nejste odsud, že jo?“ přeměřuje si nás.

„Už aby tu byl ten tunel a mohlo se tu jezdit rychlejc. Vlaky tu totiž naberou vždycky děsný zpoždění…“

Medailon:
prim. MUDr. Luděk Ryba
* 1959, Praha

• dětský lékař, nemocnice Ústí nad Orlicí
• primář dětské nemocnice Ústí nad Orlicí
• člen předsednictva Pediatrické společnosti ČLS JEP (Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně)

Lékař:
Po studiích medicíny na Karlově univerzitě v Praze začal MUDr. Luděk Ryba pracovat v OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví) Ústí nad Orlicí, současně působil jako sekundární lékař na dětském oddělení Nemocnice ve Vysokém Mýtě. V letech 1987 a 1992 složil atestační zkoušky z pediatrie. Ve vysokomýtské nemocnici se později stal pověřeným primářem dětského oddělení, v ústecko-orlické nemocnici zástupcem primáře dětského oddělení, jehož primářem je od roku 1996.

Mezi lety 1990–1995 byl MUDr. Ryba předsedou okresního sdružení ČLK v Ústí nad Orlicí, v letech 1995–2000 člen představenstva ČLK, v současné době je řadovým členem. Také působil jako místopředseda zdravotní komise Pardubického kraje či člen vědecké rady 3. LF UK Praha. Od roku 2009 je členem předsednictva Pediatrické společnosti ČLS JEP. MUDr. Ryba má také za sebou řadu zahraničních stáží (Švýcarsko, Rakousko, Velká Británie). Je ženatý, má dvě děti.

Homeopatie + překladatelská činnost:
K homeopatii se dostal v roce 1990 prostřednictvím vůbec prvních kurzů této alternativní metody léčení v tehdejším Československu, tzv. Zdislavických homeopatických kurzů. Dalším stupínkem na cestě k homeopatickému vzdělání byly kroměřížské kurzy vedené rakouskými homeopatickými specialisty a kurzy tzv. anglicko-holandské školy v homeopatii (Robert Bannan, Mischa Norland, Peter Chappel aj.). MUDr. Ryba se také účastnil několika prvních seminářů společnosti Boiron. Vlastní praxi pro nejširší veřejnost si zřídil v roce 1990, od roku 2002 se již plně věnuje pouze dětským pacientům – „Nepovažuji se za homeopata, ale za pediatra, který ovládá homeopatii“.

V současné době mj. přednáší na Homeopatické akademii společnosti Alternativa, kde působí od počátku jejího vzniku (1996). Specializuje se na práci s Repertoriem, jehož první vydání překládal do češtiny, lektorsky se podílel i na vývoji českého homeopatického počítačového programu Kent. Pro vydavatelství Alternativa také překládal některé z prvních Materií medik (Kentovu a Boerickeho, nejnověji Murphyho – 2009). Několik let také překládal do češtiny významný homeopatický měsíčník Links.