Reakce na článek J. Čehovského: Námitka proti Darwinovi

Pane Čehovský,

díky za Vaší „Námitku k Darwinovi“. Vrátila mne zpátky do roku 2000, kdy jsem psala na Teologické fakultě v Českých Budějovicích magisterskou práci „Mýty a symboly ženství v dějinách náboženského myšlení“. Tehdy jsem se vydala po cestách „mytologického ženství“ a pokládala si otázku, kde se skrylo ženství v teologii západu a zda tam vůbec někdy bylo. Důvod byl prostý: Po 5 letech studia katolické teologie mi chyběla ženská tvář Boha. Na stránkách diplomové práce jsem se procházela cestou „východního“ ženství, abych se vrátila zpátky k náboženstvím, které ponejvíce formovaly myšlení a spiritualitu evropského člověka, a tak zjistila, že jak starozákonní, tak novozákonní religiozita skrývá v sobě překrásnou ženskou tvář, která bohužel nebyla nikdy moc poodhalena, protože církevní nauka byly vždy po většině v rukou mužů, kteří byli a jsou bohužel dodnes přesvědčení, že jejich existence se odvíjí od toho, zda mají v rukou moc, autoritu, jedinou pravdu.

Ve vašem článku se dotýkáte pojmu „nová religiozita“. Já jsem svoji diplomku uzavřela tím, že je nezbytně nutné, pro další duchovní život Evropy, aby západ uzavřel sňatek s východem a vytvořil tak nový typ religiozity. Religiozity, která bude jak mužem tak ženou.

Když se mě u obhajoby diplomové práce zeptali, jak by měla ta nová religiozita vypadat, nevěděla jsem.

Od té doby jsem tu odpověď začala hledat. Ne příliš systematicky a možná víc intuitivně než vědomě, ne ve vědeckých knihách, ale ve svém okolí: v přírodě, v lidech, v mých osobních zážitcích. Už párkrát jsem si chtěla dát nějakou odpověď na mé hledání, ale pořád to nebylo „ono“.

Po přečtení vašeho článku jsem si po devíti letech dokázala odpovědět a byla jsem udivena jednoduchosti té odpovědi… Až mě to rozesmálo. Nová religiozita je prostě hledáním osobní spirituality.

Najednou jsem uviděla tolik nových věcí: Tragedii církve a její prohru ve světle historických událostí. Šance křesťanství jako učení o lásce, která odpouští dokonce i svým nepřátelům. Osobu Ježíše z Nazareta, který nebyl nikým jiným než právě úžasným spojením muže a ženy (ve smyslu jin – jang, animus – anima). Uviděla jsem v něm najednou člověka, který před dvěma tisíci léty mluvil a žil to, čemu dnes říkáme nová religiozita a byl za to zabitý. Mluvil o tom, že mými blízkými jsou i mí nepřátelé, že ten kdo je nemocný, potřebuje soucit a uzdravení a ne samotu zavržení. Byl mužem, který se přátelil s prostitutkou a ženy považoval za rovnocenné partnerky v diskusi, při slavení…

Uzdravoval slovem, dotekem, odpuštěním (tím si obzvlášť dokázal naštvat židovskou komunitu, protože se dotýkal prostoru, který patřil jejich Bohu). Hledal svou cestu, hledal svůj vztah k Bohu, hledal a nevlastnil pravdu.

Asi bych měla dostat diplom až dnes, ale otázka zní: Jestli bych ho za tuto odpověď dostala?

A ono je to vlastně jedno. Já mám z té odpovědi radost, a za to děkuji i částečně Vám a paradoxně – Darwinovi.

Na závěr ocituji pár veršů od M. Foxe z knihy „ Příchod Kosmického Krista“, které si myslím, že stojí za zamyšlení (byly součástí mé diplomové práce).

„Litanie za vysvobození
Od patriarchálního dualismu,
Od patriarchálního sklonu k sebelítostí,
Od patriarchálního násilí,
Od patriarchálního oddělování těla od citů,
Od patriarchální posedlosti sexem,
Od patriarchálního strachu z intimity,
Od patriarchálního antropocentrismu,
Od patriarchální kosmické samoty,
Od patriarchálního ukřižování Matky Země,
Od patriarchálního špatného zacházení s ženami,
Od patriarchálního zapomínání na krásu a umění,
Od patriarchální neschopnosti uzdravovat,
Od patriarchálního nedostatku rovnováhy,
Od patriarchální touhy po nesmrtelnosti,
Od patriarchálního plýtvání talentem a bohatstvím – lidským i přírodním,
Od patriarchálního nucení žít na dluh a financovat přežíravý životní styl,
Vysvoboď nás, Bože.“¹

¹ Fox, M. The Coming of the Cosmic Christ: The healing of Mother Earth and the Birth of a Global Renaissance, San Francisco: Harper, 1988, s. 250–251, překlad autorky