Onemocnění kůže

J. Compton Burnett, M. D.

Přeložila Jana Hollanová

Problémy s kůží, Londýn, září 1886

K onemocněním kůže přistupuji konstitučně. Léčení kožních onemocnění jako pouhých lokálních problémů týkajících se jen kůže, jak je to dnes běžné téměř u všech lékařů všech škol a všude po celém světě, to podle mého názoru není nic jiného než zločin proti lidskosti, a obzvláště výmluvně to vypovídá o kulturní povrchnosti dnešní lékařské profese.

V době „metrických systémů“ je myšlení v naší profesi téměř skončenou záležitostí. Setkáváme se s nekonečným proklepáváním a posloucháním pomocí fonendoskopu – i ty nejslabší šelesty, zvuky, šramoty, chrapoty a šumy jsou dokonale známy a vedou se o nich učené debaty – ale kde je léčba? A kde je skutečná etiologie samotného ničivého procesu? Baktérie. Ano, ale co se odehrálo, než se rozvinul život mikroorganismů? A jak mohou bakterie existovat, pokud pro ně není ta správná živná půda?

Netvrdím, že onemocnění kůže čistě lokální povahy vůbec neexistují, jako například obyčejná phteiriasis (zavšivení, pozn. red.) a další nemoci ze špíny, které postihují kůži, ale v rovině obecné tvrdím toto:

1. Kůže je nesmírně důležitý živoucí orgán našeho těla.
2. Je ve velmi blízkém, byť špatně chápaném vztahu ke VŠEM vnitřním orgánům.
3. Zdraví kůže je podmíněno zdravím celého organismu, t.zn. že si neumím představit zdravou kůži na nezdravém těle.
4. Nezdravost kůže, její onemocnění, mají původ uvnitř, a to dokonce i když někdy zpočátku napadají kůži zvnějšku.
5. Protože kůže je biologickou součástí organismu, která je vyživována zevnitř, její život je dán zevnitř, i její zdraví pochází zevnitř stejně jako její nemoci, musí být také léčena zevnitř.
6. Kožní nemoci jsou nejčastěji nejen organické, ale také organismické neboli konstituční.
7. Protože je kůže vylučovací orgán a protože je rozprostřena po povrchu celého organismu, příroda ji někdy používá k tomu, aby uchránila vnitřní orgány od nemoci.
8. Tak jako každá část kůže biologicky odpovídá některému vnitřnímu orgánu nebo části těla, tak je kůže často jen vnějším vyjádřením vnitřní nemoci.
9. A proto vnější léčba kožních onemocnění, ať už vodičkami nebo mastmi nebo čímkoli, je evidentně koncepčně povrchní, založená chybných teoretických východiscích a škodlivá co do účinků, a tudíž ji není možno doporučit.

Toto jsou, stručně shrnuty mé názory na kožní onemocnění, jimiž se řídím ve své praxi, a možná bych vyzval dermatology, aby je vyvrátili, kdybych je nepovažoval za absolutně nevyvratitelné.

Jestliže nemoc v těle vybublá na povrch, na kůži, jako voda prýštící z pramene, pak léčit tuto nemoc mastmi a vodičkami či jinými prostředky aplikovanými vnějšně, znamená ve skutečnosti neléčit chorobný stav vůbec, nebo jen zabránit jeho vyjádření na periferii organismu.

Kůže přece nežije nějakým svým vlastním samostatným životem – není zavěšená kdesi v prostoru mimo naše tělo – nýbrž je nejsystémovějším ze všech našich orgánů. Co ale můžeme čekat od doby, v níž si lidé myslí, že zdravá kůže pochází od mýdla a zdravé zuby od zubních past?

Kůra stromu je velmi přesnou analogií naší kůže – když jsem se jednou zeptal zahradníka, proč jistá jabloň má tak hrbolatou, drsnou a nezdravě vypadající kůru, odpověděl mi: „Protože její kořeny prorostly do jílu, pane.“

Můj názor je, že když někdo začne mít nemocnou kůži, je to podobné. Kořeny prorostly do jílu.