O vědeckém bádání
Nedávno přinesla světová média zajímavou zprávu o objevu vědců ve Velké Británii. Výsledek jejich výzkumu byl zveřejněn nejdříve v britských listech (četl jsem o něm začátkem března v časopise The Independent) a už za týden o něm psala i česká média. Celosvětový zájem o výsledky britských vědců je pochopitelný, protože vše, co řeknou, je pak obecně považováno za ověřené a platné (i kdyby to byla očividná hloupost). Tito vědci provedli v rámci státního systému zdravotnictví a za jeho finance výzkum průměrné délky mužského pohlavního údu. Byl to rozsáhlý průzkum, který zahrnoval rovných 15000 (patnácttisíc) mužů. Po vysilujícím bádání bylo zjištěno, že průměrná délka vztyčeného penisu činí 13,24 cm. Mohli bychom jí říkat greenwichská (griničská) délka – asi je už nyní platná celosvětově. Důvodem výzkumu bylo, podle médií, pomoci sebevědomí mužů, kteří by se mohli obávat, že jejich úd nevyhovuje standardům. Oficiální standard tu zatím chyběl. Tisková zpráva byla poměrně stručná na to, kolik času, peněz a energie bylo ve studii vynaloženo a vyvolala ve mně, jako homeopatovi, který se vždy zajímá o celek a nikoliv jen o fragmenty, několik otázek:
– Pomohla tato studie opravdu naplnit cíl výzkumu a zlepšit sebevědomí mužů? Jak víme, průměr délky vzniká, podobně jako je tomu u průměrného platu, sečtením všech rozličných hodnot včetně extrémů a vydělením počtem jednotek. Je tedy možné, že těch opravdu průměrných (stejně jako u platů) je jen málo. A ti ještě mohou mít mindrák z toho, že jsou jen průměrní.
– Kdo byli oni vědci, kteří měřili délku vzrušeného mužského údu u patnácti tisíc mužů? Jakou měli odbornost? Nebyly to spíše vědkyně než vědci? Dělali(y) to jen z lásky k vědě, nebo za to byli placeni? Jaká byla metodika výzkumu? Jaké počínání vědců vyvolávalo vzrušení zkoumaných mužů? Je známo, že kvalita ztopoření údu souvisí s intenzitou vzrušení. Jakými vědeckými metodami tedy bylo dosahováno maximální erekce? Jak pokus pokračoval po dosažení maximální erekce? Proč byl vzorek zkoumané mužské populace tak početný? Proč těch mužů nebylo jen například 500? Patnáct tisíc, to už je pořádná (britská) armáda! Je známo, že mužský úd nezačíná ve zcela přesném místě, ale postupně se zvedá z těla určitou křivkou, kde přesně tedy byl stanoven v místech navazujících na tělo referenční bod pro měření oněch 13,24 cm? Takovými a podobnými otázkami se tisková zpráva naneštěstí nezabývá, ale čtenáři milujícímu vědu zcela přirozeně napadnou, protože chce znát celé faktografické pozadí zveřejněné studie (zvlášť pokud by byl Britem, který tento obří výzkum zaplatil ze svých daní).
– Byl zohledněn názor partnerek na tyto parametry? Vždyť muži může být celkem jedno, jak na tom v této věci je, pokud to vyhovuje partnerce. Názor žen je tedy v této věci rozhodující a musí logicky zahrnovat i ostatní parametry partnera, například vztahové, psychické a sociální, nejen oněch 13,24 cm. Obávám se však, že studie vedená čistě maskulinním uvažováním se tím vůbec nezabývala a roli žen v této věci pominula jako zanedbatelnou. Velkou roli naopak přikládá desetinám milimetru.
Co mi, jako homeopatovi a člověku milujícímu fakta, ve zprávě o vědeckém zdravotnickém výzkumu ve Velké Británii nejvíce chybí, že se v ní vůbec nemluví o účelu oné části těla, která byla přírodou určena k plození dětí a rozmnožování, kde však, vzhledem k současnému obrovskému rozvoji neplodnosti nejen v Anglii, ale v celé EU, výrazně selhává.
Jaké jsou skutečné praktické cíle výzkumu? Vznikne snad nový lékařský obor prodlužování a zkracování? Nestane se číslo 13,24 povinným ze zákona? Ve Velké Británii asi ne, ale u nás – to skoro jistě!
Vědce ani vědkyně v jejich vášni pro výzkum nic kolem nezajímá. Prostě si vzali jeden z parametrů lidského těla a oddělili jej od celku – přístup typický pro celé zdravotnictví současnosti. Navíc potlačili přítomnost ženského principu, který je od erotiky neoddělitelný. Nevím, jakou radost budou mít muži, kteří čtou o výsledcích tohoto výzkumu. Nevím, co přinese ženám. Nevím ani, co přinese lidstvu. Nevím, jaký je přínos výzkumu zdravotnické vědě. A netuším ani, kolik peněz ta masová studie stála a co bylo vlastně motivem mužů a žen pro ni pracovat. Nic z toho se v tiskových oznámeních neříká, není to asi z vědeckého hlediska důležité. Zřejmě je však celá ta záležitost hezkou ukázkou toho, v jakém zmatku se současná materialistická věda ocitá. Rozděluje člověka (a lidi) na „nesouvisející“ části. Odděluje příčinu a následek. Neví si rady s nevídaným a pokračujícím šířením chronických nemocí, mj. infertility, nedává účinná praktická řešení – nemocných stále jen přibývá. Je drahá.
Podívejte se přátelé vědci na homeopatii, tam je všechno opačně: Všímá si celého člověka, vše zkoumá v souvislostech, zohledňuje pocity lidí, nikdy nepouští ze zřetele praktický efekt a ještě je laciná. Možná se od ní něco naučíte. Netroufám si vůbec navrhnout, abyste utratili alespoň část z vyhozených státních peněz za něco smysluplného, třeba za vědecký výzkum homeopatické léčby chronické neplodnosti mužů a žen, která již ohrožuje budoucnost původního evropského obyvatelstva. Homeopatie tu mnohokrát pomohla, aniž by se zabývala maskulinními nesmysly. Stejně jako mnohokrát pomohla mužům s jejich sebevědomím.
Napsat komentář