Návrat k sobě

Jsem homeopat. Chodí za mnou klientky s mnoha chronickými (tj. prostředky moderní medicíny nevyléčitelnými) potížemi a říkají: „To už snad ani nejsem já. Dřív jsem měla spoustu kamarádek a byla jsem veselá a dělala jsem spoustu věcí, ale teď, co mám tu revmatoidní artritidu a běhám pořád po doktorech, tak se vůbec nepoznávám. A nejhorší je, že mě nepoznávají ani kamarádky a rodina… Nestojí to už za nic.“

Takový pocit ze života není neobvyklý nebo zvláštní, ale naopak všeobecně rozšířený, stejně jako jsou nebývale rozšířené chronické nemoci. Je náš špatný pocit ze života důsledkem nemocí, nebo jsou nemoci důsledkem špatného životního pocitu? Co předchází? Homeopatie na to odpovídá: ani jedno, ani druhé. To všechno má ještě jednu společnou, nadřazenou příčinu.

Podle homeopatické, a také podle staré čínské a indické, filozofie, je člověk organizován a utvářen jemnou energií, přicházející k nám z Univerza. V Číně ji nazývají „či“ a snaží se její proudění v těle usměrnit například jehličkami, požehováním a masážemi, v Indii jí říkají „prána“ a ovlivňují ji jogínskými cviky, stravou a meditací. V homeopatii se jmenuje tato tvůrčí energie „vitální síla“ a ovlivňujeme ji homeopatickými léky. Víme o ní, že má vibrační charakter, jde o jakousi melodii, modulovanou působením polarit Jin a Jang. Když je její proudění harmonické, vytváří a udržuje harmonického člověka, i s jeho orgány a pocity, když je narušená, vytváří v těle i mysli disharmonii. Když říkáme „homeopatie léčí příčinu nemoci“, máme na mysli právě příčinu v jemné části člověka, v jemné spojnici mezi námi a Univerzem. Tady nastává disharmonie a jen zde může být také odstraněna.

Proto je informace z rostlin, minerálů a lidí nebo zvířat povyšována v homeopatii, prostřednictvím vysokého ředění vodou, do jemné, nehmotné úrovně, v jaké je i naše vitální síla. Zde účinkuje homeopatický lék. Jakmile dojde k rezonanční odezvě v naší vitální síle, ta se rozezní v původní, zdravé melodii a naše pocity se mění k lepšímu, naše nemoci ustupují a spojení s Univerzem je obnoveno. „Hm…“, řeknete si, „ale ve škole nás učili něco jiného. Tvůrčí informace je v genech a v DNK, ve hmotě, a ne někde jinde.“ Popravdě, ve škole nás učili spoustu nepravd, a skoro každý intuitivně chápe, že jednou z nejdůležitějších věcí v životě je, ty nepravdy co nejrychleji zapomenout. Mnoho jich totiž má původ ve snaze nás zmanipulovat, abychom byli poslušní a dobře sloužili něčím zájmům, ke škodě zájmů vlastních.

Naštěstí se objevují i vědci, uznávaní mocenskými strukturami současné globální společnosti, kteří přesto podporují homeopatické stanovisko. Jedním z nich je virolog Dr. Luc Montagnier, nedávný laureát Nobelovy ceny za imunologii, jehož objev, že homeopaticky vysoko ředěné látky ovlivňují imunitní systém, nelze jen tak smést ze stolu. Je to sice poznatek, známý homeopatům dvě stě let, je však důležité, že k němu svými postupy dospěla konečně i materialistická věda. Dr. Montagnier sympatizuje s homeopaty do té míry, že si přihlásil na významném homeopatickém kongresu ve Washingtonu v dubnu 2012 svůj příspěvek.

A tak se asi dočkáme, že se jednou bude vyučovat na středních školách a univerzitách i homeopatie a homeopatický názor na člověka a každému bude divné, že se to nedělalo už dřív. Nicméně, když se rozhlédneme kolem sebe, zdá se, že to nebude hned tak brzy. A nemocní jsme už teď. Chronicky. Také naše děti a vnuci. Chceme s tím něco udělat už v současnosti, a ne za deset nebo dvacet let. Naštěstí je tu (vedle oficiální medicínské sféry ovládané materialistickým myšlením, kde jsou lékařům homeopatům házeny klacky pod nohy, což velmi snižuje jejich počet) ještě sféra samoléčby a léčitelství.

Každý může využívat poznatky a objevy homeopatie pro sebe i své blízké. Každý se to může naučit. Na to se přišlo v Anglii někdy ve třicátých letech minulého století, kdy se zrodilo mohutné hnutí homeopatů – nelékařů. U jeho zrodu stál paradoxně lékař, John Henry Clarke, M.D., autor odborných publikací, používaných dodnes, který organizoval první kurzy pro nelékaře. Byl si vědom, že to v medicínských kruzích v Evropě a v Americe v té době jasně vyhrával materialisticky orientovaný zdravotnický průmysl a hrozilo úplné zničení homeopatie jako nevítané konkurence. Jestliže homeopatie přežila a dočkala se rozmachu v nové době, bylo to s velkým podílem hnutí homeopatů – nelékařů. Vzniklo pro ně mnoho odborných škol, college, a to zpočátku ve Velké Británii, ale později i v Kanadě, v Austrálii, v USA a také v Německu, Belgii, Holandsku, Švédsku, Španělsku. Samozřejmě i u nás.

Na první takový kurz jsme pozvali v roce 1991 paní Anne Larkinovou, ředitelku London College of Classical Homeopathy, úvodní přednášku jsem sice držel já, ale pak už se to rozjelo i se zahraniční účastí. Brzy na to vznikla v Praze Homeopatická akademie. A následovaly i kurzy pro homeopaty na jiných místech v naší zemi. Absolventi Homeopatické akademie, mezi nimiž jsou pravidelně i lékaři, nepracují dnes jenom jako profesionální poradci – homeopaté, někteří z nich pokračují ve svých občanských povoláních, jsou nadále právníky, učiteli, inženýry, podnikateli, zemědělci – ale léčí sami sebe a ve svém okolí, pomáhají svým přátelům, a to na odborné úrovni. Několikrát ročně se setkávám na půdě Homeopatické akademie i s učiteli podobných zahraničních škol z Anglie, Kanady, Holandska nebo Německa.

I oni mají stejný dojem jako já – že se v nás a kolem nás pohled na zdraví a nemoc výrazně mění. Že si lidé začínají uvědomovat svou odpovědnost za vlastní zdraví, a že jsou si vědomi i toho, jakými prostředky je možné jej obnovit a udržet. Jsou to prostředky, které nemohou z principu ublížit, zato však mají sílu nás vrátit sama k sobě.