Miasmata, nosody a autonosody

Hahnemann přišel s teorií miasmatu v roce 1828, kdy publikoval svou knihu Chronické nemoci. Jeho miasmata do značné míry předjímají pozdější medicínské názory o příčině nemocí, vystihují i vnější vliv přenosu nemocí, ale zároveň neopouštějí základní postulát homeopatie, že totiž nemoc vzniká jako vnitřní narušení vitální síly jedince, mající jemný, „spirituální“ či jemnohmotný charakter. Proto může být chronická nemoc vyléčena jen nekonečně ředěnou látkou, která musí být s nemocným jedincem v rezonanci. Ve stejné knize Hahnemann říká, že chronické nemoci, které přetrvávají často po celý život jedince, mají původ v hlubší příčině, jsou způsobeny znečištěním vitální síly nějakým přetrvávajícím patologickým vlivem, přenosným buď dědičně, nebo stykem s nakaženým člověkem.

Zakladatel homeopatie stanovil tři základní typy znečištění, miasmatu:

psoru, kterou považuje za hlavní miasma, a dále sycosis a syfilis. Všechna miasmata se navzájem částečně překrývají. Psora je spojena s hlavními rysy úpadku a ubývání (sil, váhy, tkání, atp.). Sykosa odpovídá nerovnováze přebytku, všeho je až příliš (výrustky,nádory, tloustnutí, aktivity atp.). Syfilis pak spočívá v destrukci, v rozpadu a rozkladu řádu, orgánů, funkcí, mentálních schopností, v nastolování chaosu. První dvě miasmata tedy obdivuhodně předcházejí také cosi, co přinesla do Evropy až mnohem později klasická čínská medicína, a sice názor, že zdraví je rovnováha, která může být narušena směrem jin – ubývaní nedostatek (psora), nebo směrem jang – přebytek, nadměrnost (sykosa). Z narušení rovnováhy pak může povstat destrukce, chaos – syfilitické miasma.

Miasmata předcházejí o 30 let i teorii choroboplodných zárodků, a sice v tom smyslu, že, podle Hahnemanna, může být nemoc přenášena z nemocného na zdravého prostřednictvím doteku, vody, jídla, vzduchu. Byl prvním lékařem na světě, který doporučoval při epidemiích sterilizovat prádlo v peci a obecně doporučoval hygienická opatření, jako je koupání v horké vodě a mytí rukou.

Hahnemann rovněž přišel s tím, že každé miasma může být charakterizováno obrazy některých pro něj typický léků. Psoru ilustruje charakterem léků Sulphur (síra) a Psorinum (hnis ze svrabového puchýřku). Přičemž první je lék minerální a druhý je nosoda, čili potencovaný přípravek, obsahující jak informaci o patogenu – parazitovi, tak i informaci o nemocném člověku. Sykose pak svým charakterem odpovídá Thuja a nosoda Medorrhinum (hnis z člověka nemocného kapavkou). Konečně syfilitické miasma ilustruje lékem Mercurius (rtuť) a Syphilinum (výpotek ze šankru).

V průběhu času začali někteří homeopaté seznam miasmat rozšiřovat, čímž opustili Hahnemannův koncept rovnováhy organismu a vydali se směrem k alopaticé kategorizaci nemocí. Nazývali pak miasmata podle nejvážnějších epidemických ohrožení populace, jaká v dané době byla. Nejdříve to byla tuberkulosa (tuberkulosní miasma), později rakovina (rakovinné miasma). A v poslední době i řada dalších miasmat. Smysl jejich počínání byl ovšem velmi praktický. Z patologického materiálu odebraného nemocnému byly vyráběny léky, nosody, které byly schopny průběh dané nemoci zlepšovat nebo ji i vyléčit.

Téma nosod je silně spjato s tématem miasmat.

Jedna zprvních nosod připravených Hahnemannem bylo Psorinum. Hahnemann byl velký experimentátor a k přípravě této nosody se rozhodl při léčbě pacienta, nemocného svrabem. Potencoval obsah jeho svrabového puchýřku a preparát mu podal. Nejednalo se tedy původně o nosodu, ale o autonosodu. Teprve později Hahnemann podával tento lék i pacientům s podobnými potížemi, jako měl ten první pacient. Jindy, podle současného amerického autora Davida Lillyho, připravil preparát z vlastní sliny člověka, který měl pokročilou tuberkulosu, a ten mu pak podal. Jednalo se tedy o jakési pre-Tuberculinum.

Hlavním autorem tuberkulinové nosody je ovšem až známý anglický homeopat Compton Burnett, který připravil na konci 19. stol. homeopatický lék ze sputa osoby nemocné plicní tuberkulosou. Lék nazval, již pod vlivem Pasteurových idejí, Bacilinum. Sputum obsahovalo bacily tuberkulosy (Bacillus tuberculosis nebo též Mycobakterium tuberculosis), ale také četné jiné mikroorganismy. Zpočátku tímto lékem léčili, a to velmi úspěšně, jen tuberkulosní pacienty, ale později se mu dostalo i provingového popisu a mohl tak být používán i při léčbě jiných nemocí, tam, kde pacienti vykazovali podobný mentální či generální obraz, či podobné fyzické projevy, čili podle podle „uceleného obrazu symptomů “ (Organon, § 7) nebo též totality symptomů. Tuberculinum bylo připraveno mnoha jinými homeopaty i z jiných materiálů,např. Kentovo Tuberculinum bovinum bylo z tuberkulosní hovězí plíce a jeho hlavním cílem bylo léčit tuberkulosu. Podávalo se také ve vysokých potencích jako rutinní prevence tuberkulosy.

Byl to rovněž James Tyler Kent, kdo připravil první rakovinnou nosodu Carcinosinum z čistého výtoku z otevřeného nádoru prsu své pacientky. Není sice zaznamenáno, zda jí lék také podal (považuji to za pravděpodobné), ale ví se, že byl určen zpočátku jen k léčbě rakoviny a s ní spojené bolesti. Teprve později byl rozpoznán jeho celostní obraz umožňující předepsání podle totality symptomů. Dnes se však mnozí homeopaté, např. Dr. Ramakrishnan, vracejí zpět k původnímu použití a považují Carcinosin opět za hlavní lék na rakovinu.

Seznam miasmat od různých autorů,. majících často různé názory v této oblasti, je rozsáhlý. Každé miasma má však zásadně svou nosodu, vyrobenou převážně z nemocného člověka, nebo výjimečněji z patogenu. Mezi hlavní současné autory miasmatických teorií patří Kanaďan Louis Klein a jeho kniha Miasmata a nosody aneb o původu nemocí (vyjde i v češtině).

Zde jsou miasmata moderní doby: Leprosní, nosoda Leprominium, vyrobená z kusu ucha nemocného člověka, malarické, nosoda Malarianum vyrobená z krve nemocného člověka, miasma pásového oparu, nosoda Ringworm, miasma morové, nosoda Yersinia vyrobená z mikroorganismu objeveného v morem nakažených lidech lékařem stejného jména, miasma malarické, nosoda Malarianum vyrobená z krve nemocného člověka, miasma tyfoidní, nosoda Ebertinum, vyrobená z bakterie, parazitické miasma, nosody Toxoplasmosis (vyrobena z mozkomíšního moku nemocné osoby), Candida albicans (výtěr z pochvy nemocné osoby), Chlamydia trachomatis a Chlamydia pneumoniae (odběr z nemocné osoby).

Obecně lze říci, že miasmata vyjadřují ta nejzávažnější epidemická ohrožení, která mohou být zdrojem dalších, druhotných nemocí a obtíží. Na konci 18. stol. to byla syfilis, v průběhu 19. století to byla tuberkulosa, ve dvacátém prvním století rakovina (každý 3. Američan nebo Evropan jí onemocní) a aterosklerosa (nejčastější příčina smrti v tzv. rozvinutých zemích). V posledních letech však si zejména přírodovědci povšimli, že poslední dvě epidemie mají cosi společného – parazity. Rakovina je spojována s kandidou (dle římského onkologa Dr. Tulia Simonciniho), aterosklerosa, roztroušená sklerosa a četná autoimunitní onemocnění pak s chlamydií pneumoniae, schizofrenie s toxoplasmosou. Statistiky uvádějí, že parazitické miasma vládne nyní naší „západní“ kultuře: přemnoženou kandidu lze nalézt u 80% populace mužů a žen, toxoplasmosu u 30 % (ČR, USA) až 80 % (Francie, Německo) a chlamydie pneumoniae až u 70 % populace. Je zajímavé, že se údaje týkají opravdu našeho kulturního prostředí, protože např. v Jižní Koreji jsou toxoplasmosou nakažena jen 3 % populace.

Problém parazitického mismatu je v alopatii, vládnoucí zdravotnickému průmyslu, zastírán, zejména proto, že alopatie nemá léky, které by mohly člověka tohoto problému zbavit. Místo toho jsou léčeny jen druhotné následky parazitoz. Některé léky sice ničí některá vývojová stadia parazitů, ale úplné odstranění parazitů z nemocného člověka materiálními prostředky většinou není možné. Problém totiž primárně není v materiální sféře, což je ostatně základní postoj homeopatie ke všem nakažlivým chorobám bez rozdílu. Jednotlivé stupně nakažení lidstva miasmaty odpovídají stupňům narušení vitální síly lidí.

Homeopaté ovšem znají odpověď a od počátku věděli, jak miazmata léčit – jsou to nosody, co přináší terapeutickou odpověď. Věc však není jednoduchá. Jsou případy, kdy nosoda , podaná jen podle názvu nemoci, nezabírá. Je třeba, aby lék odpovídal souhrnu symptomů daného jedince, aby vystihoval právě jeho osobní vibrace. Sám jsem se o tom přesvědčil, když jsem podal ženám nakaženým candidou albicans a trpícím genitálním výtokem lék Candida albicans. Nefungovalo to. Problém je totiž v tom, že parazité se umí dokonale přizpůsobit svému hostiteli, takže jsou individualizovaní podle hostitele. Navíc jeden hostitel může mít řadu kvasinek typu Candida, nejen albicans, ale i parapsilosis a další. Jsou autoři, hovořící o plymorfismu, schopnosti mikroorganismů se proměňovat v jiné. I když jde o teorii zcela zavrženou materialistickou medicínou, jsou o tom zprávy od mikrobiologů a jiných vědců. Takže – nosoda musí být ušita hostiteli na tělo. A precedens v homeopatii již máme: autonosody, neboli nosody vyrobené z vlastního patologického materiálu léčené osoby. Tato metoda se v praxi velmi osvědčila a pojednává o ní můj navazující článek Autopatická detoxikace, již dříve publikovaný na www.autopatie.cz.