Miasma – filosofický pojem, nebo klinický nástroj?

Roger Morrison, M.D.

Přeložila Jana Hollanová

V roce 1828 Hahnemann uveřejnil své dílo Chronické nemoci, v němž přinesl světu teorii miasmatu. Autor se v něm zabývá otázkou, proč v případě chronických nemocí léčba selhává. Píše zde: „Proč tedy u těchto chronických nemocí nemůže vitální síla, účinně ovlivněná homeopatickou medicínou, dosáhnout skutečného a trvalého uzdravení, dokonce ani s pomocí homeopatických léků, které nejlépe pokrývají jejich současné symptomy…?“ (Chronické nemoci) Jinými slovy řečeno, Hahnemann pátral po důvodu, proč u chronických případů po zlepšení homeopatickou léčbou dochází k relapsu. Podle svých vlastních slov se touto otázkou začal do hloubky zabývat v roce 1816 nebo 1817 a po mnoha letech přemýšlení a usilovné práce došel l k objevu miasmat. „Poslední čtyři roky jsem se lopotil dnem i nocí, provedl jsem tisíce zkoušek a experimentů a hlavně jsem nepřetržitě hloubal, abych nyní konečně dospěl k cíli, k objevu tohoto dosud chybějícího úhelného kamene jakožto prostředku k vymýcení starých chronických nemocí. O tomto neocenitelném objevu, jehož hodnota pro lidstvo přesahuje vše, co jsem doposud objevil, a bez něhož veškerá existující homeopatie zůstává chybná či nedokonalá, žádný z mých žáků dosud neví.“ (Dopis Baumgartnerovi) Hahnemann zjevně cítil, že odhalil nějakou základní pravdu. V roce 1827 konečně vyjevil svou teorii Stapfovi a Grossovi, dvěma svým nejbližším studentům.

Výraz miasma chápal zvláštním způsobem. V jeho pojetí je to porucha vitální síly, která předchází a je mnohem hlubší než současná nemoc, jíž pacient trpí. Úkolem lékaře je pokusit se pochopit celek skutečné pacientovy nemoci – nejen její současný projev. K tomu musí „…odhalit celý rozsah všech epizod a symptomů patřících k neznámé prapůvodní chorobě.“ (Organon)

Hahnemann měl tušení, že existují tři takové prapůvodní nemoci. Nazýval tato miasmata psora, sykóza a syfilis. Došel také k závěru, že z těchto tří je psora nejhlubší. „Obludné chronické miasma psory je nesmírně rozšířené, a tudíž také nejvýznamnější…“ (Chronické nemoci)

Hahnemann se domníval, že miasmata jsou jak nakažlivá, tak i dědičná. Obzvláště psora je podle jeho mínění prudce nakažlivá. „Svědivá nemoc je však také nejnakažlivější ze všech chronických miasmat, mnohem infekčnější než zbývající dvě miasmata… Svědivému miasmatu stačí jen dotknout se kdekoli kůže, zvláště u neduživých dětí. Jakmile se svědivé miasma dotkne například ruky, v tom okamžiku začne působit, nezůstane lokálně omezeno.“ (Chronické nemoci)

Jakmile se svědění u pacienta objeví, je téměř vždy potlačeno do hlubších vrstev. Symptomy, které se objeví poté, považoval Hahnemann za „sekundární“ psoru. Podle jeho názoru se vnější projevy psory (či jiné projevy infekce u druhých dvou miasmat) objeví, teprve když je pacient miasmatem důkladně nakažen. Domníval se, že miasmatická infekce se přenese téměř okamžitě na celou životní sílu. „Nerv, který byl miasmatem zasažen jako první, je neviditelným dynamickým způsobem předal nervům v celém těle, a celý živoucí organismus byl okamžitě, nepostřehnutelně tak proniknut tímto specifickým drážděním, že byl donucen přivlastnit si toto miasma, až se celá bytost změnila ve zcela psorického člověka…“ (Chronické nemoci)

Hahnemann se tedy domníval, že miasma se jakási dynamická, aktivní entita. Když v Chronických nemocech nejprve postuloval tyto teoretické principy, pokračuje podrobným vylíčením pacientů nakažených jednotlivými miasmaty. Detailně popsal známé symptomy syfilis a gonorrhey (kterou spojoval s genitálními bradavicemi). Poté popsal do větší hloubky psorické miasma a jeho hlavní charakteristiky. V dnešní době se jen velmi málo homeopatů namáhá přečíst si úplný seznam symptomů, které Hahnemann připisuje psoře a které v jeho díle Chronické nemoci zabírají více než 25 stran. Každý, kdo se o to pokusil, přizná, že nedokáže udržet v hlavě ani zlomek tohoto rozsáhlého seznamu symptomů. Někteří homeopaté (viz Umění homeopatie od H. A. Roberta) se snaží objasnit hlavní symptomy psory. Většinou však jen opakují Hahnemannovy seznamy. Kent (Přednášky o homeopatické filosofii) věnuje psoře dvě kapitoly, aniž by se zmínil byť o jediném symptomu tohoto miasmatu – přestože další dvě kapitoly o sykóze a syfilis povahu těchto miasmat docela dobře objasňují. Boericke slovo psora zmiňuje pouze u tří léků ve své materii medice, zatímco na seznamu syfilitických léků má přes 120 položek! Zdá se tedy, že psora byla pro mnohé autory těžko postižitelným konceptem.

Je třeba poznamenat, že Hahnemann a další velcí homeopaté nahlíželi miasmata jako živoucí, duchovní sílu. Zvláště psorické miasma popisovali jako cosi zlovolného a téměř vědomě ničícího lidstvo. Jindy homeopatičtí autoři prohlašovali, že miasmata by nemohla existovat, kdyby člověk nebyl sám o sobě špatný. „Psora je fundamentální příčinou a je prvotní či primární chorobou lidské rasy. Je to narušení stavu vnitřní ekonomie lidstva. Tento stav se projevuje v podobě rozličných chronických nemocí či chronických projevů. Kdyby lidstvo zůstalo ve stavu dokonalého pořádku, psora by nemohla existovat. Vnímavost vůči psoře nastoluje otázku příliš širokou, aby mohla být studována mezi vědami na lékařské škole. Je tak rozsáhlá, protože se dotýká prapůvodní zkaženosti lidské rasy, oné prvotní nemoci lidstva, to jest nemoci duchovní…“ (Kentovy Přednášky o homeopatické filosofii)

Vraťme se však k Hahnemannovi a jeho Chronickým nemocem. Po výčtu symptomů, které nás vedou k domnění, že pacient je buďto psorický, sykotický nebo syfilitický, se nám Hahnemann pokouší naznačit, jak pacientovo miasma vyléčit. Terapeutika v případě sykózy a syfilis je poměrně jednoduchá. Hahnemann tvrdí, že Thuja je specifická pro sykózu (to jest, že každý pacient, který je sykotický, by měl být tímto lékem vyléčen). Podobně tvrdí, že Mercurius je specifický pro syfilis. V případě psory však uvádí mnohem rozsáhlejší seznam léků, které nazýval „antipsorika“. Tento seznam léků v podstatě obsahuje všechny léky zmiňované v Chronických nemocech, kromě Thujy a Mercuria.

Léky klasifikované jako antipsorika jsou: Agar. Alum. Am-c. Am-m Anac. Ant-c. Ars. Aur. Aur-m. Bar-c. Bor. Calc. Carb-an. Carb-v. Caust. Clem. Coloc. Con. Cupr. Dig. Dulc. Euph. Graph. Gaui. Hep. Iod. Kali-c. Kali-n. Lyc. Mag-c. Mag-m. Mang. Mez. Mur-ac. Nat-ac. Nit-ac. Petr. Ph-ac. Phos. Plat. Sars. Sep. Sil. Stann. Sulph. Sul-ac. Zinc.

Prostudujeme-li tento seznam, zjistíme, že z nějakých 90 léků, které byly tehdy v homeopatii užívány, zde mnohé nejsou zahrnuty. To byly léky, které se podle Hahnemanna vztahují k „různým akutním miasmatům“ (jako například Belladonna ke spále), nebo si nebyl jist, ke kterému miasmatu náležejí. Mezi tyto neklasifikované léky patří: Aconitum. Ambra. Angustura. Argentum Nitricum. Cicuta Virosa. Cina. Cinnabaris. Cyclamen. Drosera. Euphrasia. Ferrum. Helleborus. Ignatia. Ipecacuanha. Ledum. Menyanthes. Moschus. Nux Vomica. Oleander. Opium. Pulsatilla. Rheum. Rhus Toxicodendron. Ruta. Sambuccus. Spigelia. Spongia. Squila. Staphysagria. Stramonium. Sulphur Iodatum. Taraxacum. Veratrum. Verbascum.

Hahnemann nás učí, že antipsorika máme používat tam, kde případ má znaky, které popsal jako psorické. Bohužel však nikdy explicitně neřekl, zda lék může patřit k více než jednomu miasmatu – ačkoli žádný lék u něj není ve vztahu k více než jednomu miasmatu. Nikdy se také nevyjádřil, že seznam antipsorik, který sepsal, je úplný. Nikdy se ani nezmínil, že by se k sykotickému či syfilitickému miasmatu vztahovaly i jiné léky než Thuja a Mercurius. Nepřítomnost takových pokynů pak způsobila jistý zmatek v chápání, jak nakládat s miasmatickým konceptem.

Dalo by se předpokládat, že homeopaté celého světa přivítají Hahnemannovo provolání o miasmatech s radostí. Ale nebylo tomu tak. Možná to byla obtížnost porozumění povaze psorického miasmatu z dlouhého seznamu symptomů, co zabránilo jeho používání. Mnozí z nich rozhodně neviděli žádnou možnost praktického využití tohoto objevu. Výsledkem nakonec bylo, že větší část homeopatického světa buďto pokrčila kolektivními rameny, anebo si pomyslela, že pětasedmdesátiletý mistr už jaksi není ve formě. Dokonce i Hering napsal: „Jaký důležitý vliv to může mít, jestli homeopat zastává teoretické názory Hahnemannovy, pokud se drží zásad našeho mistra a materie mediky naší školy. Jaký vliv to může mít, jestli lékař přijímá nebo zavrhuje psorickou teorii, pokud hledá nejbližší možné similimum?“

Tento postoj víceméně shrnuje většinový názor: prostě hledejme similimum a na zbytek zapomeňme. Avšak Boenninghausen napsal: „A přece tolik hanobená a vysmívaná teorie tří miasmat formulovaná zakladatelem homeopatie není nic jiného než důsledná aplikace doktríny anamnézy chronické nemoci, která je jednoduše načrtnuta v Organonu v aforismu 5 a 206 (5. vydání). Je tudíž zcela nepochopitelné, jak to, že byla tak dlouho přehlížena, pokud ovšem do hry nevstoupily jiné, jistě chvályhodné důvody. Protože všechny pěkné větičky o přesné poslušnosti vůči základním principům homeopatické léčby nemohou ošálit zkušeného praktika a přesvědčit ho, že může vždy zvolit nejvhodnější lék s pomocí mnoha stránek obrazů nemoci, v nichž není zhola nic terapeuticky charakteristického. Nechci v žádném případě popírat, že může existovat kromě tří výše zmíněných anamnestických indikací, a vedle medicíně známých nemocí nějaké další miasma, jemuž může být připisován podobný vliv na zdraví. Takové miasma se však dosud prostřednictvím názorných dokladů neprokázalo, a musí tudíž být ponecháno budoucímu bádání.“ (Allg. Hom. Zeit Vol. 65) Boenninghausen tedy říká dvě věci: zaprvé, že dlouhé seznamy symptomů nám často nepomohou najít similimum – něco zde chybí, co podle něj (a podle Hahnemanna) je znalost pacientova miasmatu a našich léků. Zadruhé, výslovně prohlašuje, že kromě původních tří miasmat zmiňovaných Hahnemannem mohou existovat ještě další, která ponechává budoucím badatelům. Boenninghausen nebyl jediný, kdo bral Hahnemannovy teze velmi vážně. K jejich nejvýznamnějším zastáncům patřil H. C. Allen (nikoli Timothy Allen, který redigoval Allenovu Encyklopedii), který napsal třísvazkové dílo s názvem Chronická miasmata. Tato práce měla být první ze série téměř zbožných textů a úvah na téma miasma. Homeopaté si vytvářeli velmi silné názory na to, co vlastně měl Hahnemann na mysli – často založené na nepatrných důkazech. Přidávali si k nim své vlastní myšlenky a do nekonečna diskutovali. Allen například uvádí alternativní seznam symptomů náležejících k jednotlivým miasmatům a alternativní seznam léků, které na ně působí. Názorová jednota na to, co konstituuje psorickou, sykotickou nebo syfilitickou konstituci, neexistovala. Neexistovala ani shoda, které léky patří ke kterému miasmatu.

Boenninghausen říká: „…na druhé straně nelze popřít, že tato okolnost přidala k naší praxi další obtíž, protože doposud nemáme žádné jasné znaky, podle nichž bychom mohli rozlišit oblast jednoho miasmatu od druhé.“ (Allg. Hom. Zeit. Vol. 65) A tak se teoretické handrkování stalo normou. Aforismus č. 1 byl prakticky vyhozen z okna, zatímco homeopaté abstraktně diskutovali o mnoha stránkách miasmat.

Tak například se rozhořela vášnivá debata o tuberkulóze. Někteří stoupenci tvrdili, že je to psora kombinovaná se syfilis. Jiní tvrdili se stejnou jistotou, že je to sykóza a syfilis. Téměř nikdo se neodvážil nadhodit, že by to mohlo být miasma, které uniklo Hahnemannově pozornosti. Stejně jako v případě jiných Hahnemannových myšlenek se i jeho výroky o miasmatech málem tesaly do kamene. Nikdo nesměl změnit jeho seznam symptomů a léků ani k němu nic přidat.

Našlo se však pár jedinců, kteří se Hahnemannovu práci o miasmatech pokoušeli vylepšit. Například Boenninghausen hodně psal o sykóze, doplnil mnoho charakteristických symptomů tohoto miasmatu (například známou charakteristiku „fixní ideje“) a přidal také mnoho nových léků na seznam antisykotik (včetně Anac, Ant-C, Pulls, Sil a mnoho dalších). Byl tedy také první, kdo začal přidávat léky na miasmatické seznamy.

Boenninghausen jako první zahájil otevřenou diskusi o možnosti existence dalších miasmat. Vidíme tedy, že téměř neexistuje obecná shoda o potřebnosti miasmatického konceptu, ani o charakteristických vlastnostech jednotlivých miasmat. Nevíme, které léky se vztahují ke kterému miasmatu. Nevíme přesně, jak identifikovat miasma případu. Nevíme ani, jestli je celý koncept nějak užitečný.

Léky

To nás přivádí k dalšímu důležitému bodu debaty – k lékům. Tvůrci našich repertorií byli jedinci proslulí svým věděním a zkušenostmi v oboru homeopatie. Budeme-li sledovat, které léky přiřazují kterému miasmatu, můžeme doufat, že pochopíme, co měli na mysli a jak užívali Hahnemannův významný objev. A přece, když se podíváme na několik důležitých repertorií, zarazí nás rozdíly a rozpory, s nimiž se setkáme. Níže uvádím několik rubrik pro sykózu a syfilis z Kentova Repertoria (všimněte si, že Kent vůbec nemá rubriku pro psoru!).

Generálie; SYKOSIS: Agar., Alum., Alumn., Anac., Ant-C., Ant-T., Apis, Aran, Arg., Arg-N., Aster., Aur., Aur-M., Bar-C., Bry., Calc., Carb-An., Carb-V., Carbn-S., Caust., Cham., Cinnb., Con., Dulc., Euphr., Ferr., Fl-Ac., Graph., Hep., Iod., Kali-C., Kali-S., Lach., Lyc., Mang., Med., Merc., Mez., Nat-S., Nit-Ac., Petr., Phyt., Puls., Sabin., Sars., Sec., Sel., Sep., Sil., Staph., Sulph., Thuj.
Generálie; SYFILIS: Arg., Ars., Ars-I., Ars-S-F., Asaf., Aur., Aur-M., Aur-M-N., Bad., Benz-Ac., Calc-I., Calc-S., Carb-An., Carb-V., Cinnb., Clem., Con., Cor-R., Crot-H., Fl-Ac., Guai., Hep., Iod., Kali-Ar., Kali-Bi., Kali-Chl., Kali-I., Kali-S., Lach., Led., Merc., Merc-C., Merc-I-F., Merc-I-R., Mez., Nit-Ac., Petr., Ph-Ac., Phos., Phyt., Sars., Sil., Staph., Still., Sul-I., Sulph., Syph., Thuj.

Když zkoumáme tyto dvě rubriky, vidíme, že plných 22 z 89 léků je zapsáno v obou rubrikách (označeny podtržením). Dále porovnáním s Hahnemannovými původními 48 antipsoriky zjistíme, že 31 z nich je Kentem klasifikováno buď jako antisykotické nebo jako antisyfilitické.

Dále se podíváme na Boenninghausenovo repertorium.

Generálie; konstituce; PSORICKÁ: Ant-C., Bar-C, Brom., Calc., Calc-P., Carb-An., Carb-V., Cupr., Graph., Hep., Iod., Kali-I., Lyc., Nat-C., nat-M., Nit-Ac., Petr., Psor., Sil., Sulph., Tub.
Generálie; SYKÓZA: Apis, Arg., Arg-N., Ars., Calc., Caust., Dulc., Fl-Ac., Graph., Kali-S., Med., Nat-S., Nit-Ac., Sel., Sep., Staph., Thuj.
Generálie; SYFILIS: Am-C., Aur., Carb-An., Cinnb., Iod., Kali-Ar., Kali-I., Kali-S., Merc., Nit-Ac., Phyt., Sars., Sil., Syph., Thuj.

Zde vidíme pouze 8 léků, které jsou přiřazeny dvěma miasmatům – Boenninghausen je tedy poněkud konzistentnější než Kentovo repertorium. Snaží se také opravit Hahnemannův původní seznam tím, že reklasifikuje původní antipsorika (vynechává nějakých 32 léků z Hahnemannových původních 48 a přidává k seznamu 3 nové). Je také velmi zajímavé, jak odlišné se jeví Kentův a Boenninghausenův seznam. Kent uvádí o 41 léků víc než Boenninghausen jako sykotické a pouhých 15 léků je na obou seznamech.

Nakonec se podíváme ještě na Knerrovo repertorium.

Generálie; konstituce; PSORICKÁ: Ars-I., Calc., Graph., Hep., Kreos., Psor., Sulph.
Generálie; konstituce; SYKOTICKÁ: Aran., Aster., Med., Nat-P., Nat-S., Nit-Ac., Sars., Thuj.
Generálie; konstituce; SYFILITICKÁ: Ars., Asc-T., Aur., Benz-Ac., Clem., Cor-R., Crot-H., Cund., Euph., Ferr-I., Fl-Ac., Guai., Kali-Bi., Kali-I., Merc., Merc-C., Merc-D., Merc-I-R., Mez., Nit-Ac., Petr., Ph-Ac., Phos., Phyt., Sars., Sil., Still., Sulph., Syph., Thuj.
Knerr vynechal ještě více z Hahnemannových původních 48 antipsorik, ponechal jen 4 původní léky. Přidal 3 nové léky, z nich dva nebyly uvedeny u Boenninghausena. Mimoto Knerr uvádí pouze 8 antisykotických léků, k nichž 3 nezmiňuje ani Kent, ani Boenninghausen. Podobně přidává 9 léků jako antisyfilitické, které nejsou uvedeny ani u Kenta ani u Boenninghausena, a vůbec nezahrnuje 7 z Boenninghausenových 15 antisyfilitických léků.

Tato tři repertoria se tedy shodují pouze na 4 antipsorických a 8 antisyfilitických lécích.

Vidíme tedy, že neexistuje téměř žádná shoda v tom, které léky patří ke kterému miasmatu.

Vzhledem ke zmatku panujícímu kolem významu miasmat a léků, které se k miasmatům vztahují, není ani příliš divu, že homeopaté se tomuto tématu houfně vyhýbají. Většina praktikujících homeopatů nedokáže vyjmenovat víc než pár léků, které jasně náležejí k nějakému specifickému miasmatu. Za mých studií homeopatie jsme miasmatům a jejich lékům věnovali pramálo pozornosti, kromě evidentních případů (to jest, pokud měl pacient v anamnéze kapavku a neustále se opakující výtoky nebo bradavice, hodně jsme uvažovali o Medorrhinu, Thuje nebo Natru sulphuricu). Avšak v těch častých případech, o nichž Boenninghausen mluví jako o „celých arších obrazů nemoci, v nichž není zhola nic terapeuticky charakteristického“, jsme nástroj zvaný miasma nepoužívali a neznali. Což platí obecně o homeopatech od dob Kentových až do poloviny 20. století.

Dalším krokem vpřed byla konference LIGA v roce 1944. Slavný mexický homeopat F. Ortega zde presentoval svou koncepci miasmatu. Zachoval koncept Hahnemannových tří původních miasmat (trojka je moc pěkné číslo, že?). Pokusil se však načrtnout jasné a jednoduché popisy mentálních i fyzických charakteristik jednotlivých miasmat. Hlavní charakteristiky tří konstitucí popsal takto:

• Psora = inhibice
• Sykóza = exces
• Syfilis = destrukce

Výhoda tohoto zjednodušeného pojetí miasmatu je v tom, že hlavní rysy pacientovy konstituce lze většinou snadno identifikovat. Homeopat tak může snadno přiřadit pacienta k jedné ze tří skupin. Tato koncepce byla velkou většinou odborné veřejnosti přijata.

Měla však také mnoho rozporuplných rysů. Tak například lék Aurum muriaticum natronatum, obecně považované na antisyfilitické, je proslulé nadměrným růstem tumorů (což je sykotický rys). Lék Mercurius (který je antisyfilitický) bývá často inhibovaný ve svých projevech (psora), zatímco Sulphur (antipsorikum) je často drzý a okázalý. Takže když se pak teorie porovnávala se skutečnými léky, viděli jsme tu hodně odchylek.

Možná je mnohem důležitější, že stále nemáme jasnou představu, co konstituuje miasma – neexistuje žádná jasná definice miasmatu. A tady opět narážíme na skutečnost, že neexistuje žádný obecně uznávaný seznam, které léky patří ke kterému miasmatu.

Jistý intelektuální pokrok učinil Vithoulkas ve své knize Homeopatická věda (The Science of Homeopathy). Vithoulkas poukazuje na fakt, že není žádný důvod (ve shodě s Boenninghausenem), abychom se omezovali na pouhá tři miasmata. Říká, že místo abychom tvrdili, že tuberkulóza je kombinací dvou miasmat, proč ji nestanovit jako čtvrté miasma? Vithoulkas dále zdůrazňuje, že prvním krokem by měla být jasná definice miasmatu. „Na základě toho, co bylo doposud řečeno, můžeme dnes předložit definici miasmat: miasma je predispozice k chronické nemoci, která je základem akutního projevu nemoci a která 1) je přenosná z generace na generaci a 2) může pozitivně reagovat na příslušnou nosodu připravenou buď z patologické tkáně nebo z příslušného léku či vakcíny.“ (Homeopatická věda)

Práce každého dalšího vědce přispívá k dalšímu objasnění základního konceptu formulovaného Hahnemannem. Od dob Vithoulkasových už tedy máme tři charakteristiky miasmat:

• Infekčnost – miasma musí být nakažlivé
• Dědičnost – miasma nebo sklon podlehnout miasmatu musí být přenosná z rodičů na děti
• Nosoda – z miasmatické nemoci musí být možno zhotovit nosodu.

Vithoulkas poprvé jasně prohlásil, že tuberkulóza je zvláštní miasma, protože vyhovuje všem třem kritériím. Dal nám prostředek k objevování nových miasmat. Na miasma však pohlížel hlavně jako na způsob, jak studovat naši vědu do hloubky, ale nedomníval se, že by miasma mělo nějaké výrazné klinické aplikace, kromě případů, kde miasma je zjevné – a ani tehdy ne vždy. Takže koncem 80. let jsme se nacházeli téměř ve stejném bodě, kde nás zanechal Hering – jaký to má smysl, když similimum stejně musíme zvolit podle symptomů?

Většina moderních homeopatů v Evropě a Severní Americe užívala miasmatických vztahů jen v omezené míře.

V 90. letech konečně Sankaran učinil jisté logické, a přece revoluční kroky v chápání miasmatu. Vytvořil pro miasma nové paradigma. Konkrétně stanovil tři překvapivé postuláty:

1. Každý lék přináleží k určitému a pouze jednomu miasmatu.
2. Každé miasma dostalo mimořádně jasné a pevné definiční charakteristiky – fyzické i mentální – které jsou snadno identifikovatelné při homeopatickém interview.
3. U každého pacienta je v daném okamžiku zjevné pouze jedno miasma.

Hodnota těchto postulátů, pokud jsou správné, je zjevně obrovská. Schopnost vyloučit z úvahy všechny léky kromě těch, které náležejí k miasmatu našeho pacienta, má, hlavně z praktického hlediska, nedocenitelnou hodnotu. Stejně tak jako můžeme vyloučit všechny horkokrevné léky, pokud je pacient zimomřivý, můžeme zúžit oblast zkoumání, když známe miasma. A co víc, když známe miasma, můžeme pochopit zaměření fyzických i mentálních symptomů u každého léku. Pokud jsou Sankaranovy postuláty správné, pak se miasma může stát užitečným klinickým nástrojem. Pokud jsou jeho postuláty mylné, pak je velmi obtížné nalézt nějakou klinickou relevanci miasmatického konceptu – přesně tak, jak to prohlásil Hering.

Tyto postuláty jsou tudíž nesmírně závažné.

Kde se tedy dnes s naším chápáním miasmat nacházíme? Mnohé homeopatické autority navrhovaly nová miasmata – přesně tak, jak to předpověděl Boenninghausen. Hahnemann sám hovořil o akutním a subakutním miasmatu – která se lišila od tří chronických miasmat. V roce 1950 Foubister navrhl rakovinné miasma. Na konci 80. let Vakil „odzkoušel“ lék Leprominium. Sankaran navrhl a definoval tři nová miasmata (malárie, tyfus, trichoficie), čímž celkový počet miasmat dosáhl deseti. Níže uvádím seznam miasmat, jak ho nahlížím dnes. Jména v závorkách patří těm, kdo jako první dané miasma navrhli jako samostatnou entitu:

• Akutní miasma (Hahnemann) – někteří je také nazývají miasma vztekliny
• Tyfus [možná totožné s Hahnemannovým subakutním miasmatem?] (Sankaran)
• Malárie (Sankaran)
• Trichoficie (Sankaran)
• Psora (Hahnemann)
• Sykóza (Hahnemann)
• Rakovina (Foubister)
• Tuberkulóza (Vithoulkas)
• Lepra (Vakil)
• Syfilis (Hahnemann)

Sankaran formuloval velmi pečlivé a snadno rozlišitelné (v klinickém smyslu) definice jednotlivých miasmat. Tyto definice spolu s léky přiřazenými jednotlivým miasmatům jsou uvedeny níže. Nelze říci, že by tento seznam byl v jakémkoli směru úplný. Je třeba považovat jej za rozpracované dílo.

Jak poznáme, že léky přiřazené jednotlivým navrhovaným miasmatům k nim skutečně patří?

Odpověď je striktně pragmatická a experimentální. Vzhledem k tomu, že miasma nemůžeme vidět pod mikroskopem, ani je identifikovat nějakým laboratorním testem, jde nutně o konstrukci. Žádný prover nikdy nepodal informaci typu: „Od chvíle, kdy jsem zahájil tento proving, se cítím hodně syfiliticky.“ Odlišnosti miasmat jsou tudíž užitečné pouze tehdy, mají-li klinickou relevanci – to jest, jestli nám mohou pomoci najít správné similimum. V jistém smyslu je úplně jedno, jestli navrhované miasma je „skutečné“. Pokud je definice miasmatu jasná a u pacienta školenými pozorovateli snadno stanovitelná, a pokud mohou léky být snáze nalezeny touto klasifikaci do skupin či kategorizací, pak je tento koncept užitečný. Důkaz lze nalézt pouze praxí.

Jak může existovat tolik miasmat, která nám tak dlouho unikala?

Odpověď je pravděpodobně jako obvykle dána jazykem a terminologií. Tak například mnohé z léků, které Hahnemann považoval za součást akutního miasmatu, nyní Sankaran a jeho spolupracovníci přiřadili k miasmatu tyfovému. A léky tuberkulózního miasmatu byly podobným způsobem řazeny k psoře a jiným miasmatům. Zdá se, že jde spíše o proces rozlišování užitečných rozdílů než neznámých charakteristik.

Nabízí se tedy otázka: Jsou tato vylepšení a další rozlišení užitečná? Nebo je to jen další teoretizování?

Odpověď na tuto otázku je nutno najít v klinické praxi – tak jako je tomu se všemi myšlenkami a pozorováními. Já osobně pracuji se Sankaranovými postřehy a kategorizacemi už deset let. Mohu prohlásit, že mé výsledky se za tuto dobu podstatně zlepšily. Považuji tuto práci za jeden z nejvýznamnějších příspěvků k naší vědě za posledních dvacet let – od dob Vithoulkasovy průkopnické práce.

Níže uvádím jen velmi stručný přehled charakteristik miasmat a nejdůležitější léky náležející k jednotlivým miasmatům. Rád bych poznamenal, že tyto myšlenky se zakládají na Sankaranově přístupu, ale doplnil jsem je svými zkušenostmi – proto prosím považujte případné chyby za mé vlastní, kdežto zásluhy připisujte Sankaranovi, jemuž právem náležejí. Mějte také na paměti, že ať si myslíme o ostatních aspektech Sankaranovy práce cokoliv, práce o miasmatech je prostě jen metoda kategorizace, která není v rozporu se žádnými dalšími idejemi v homeopatii.

Akutní miasma

Tyto léky byly původně užívány při akutních nemocech jako jsou spála, pneumonie a delirium. Později bylo zjištěno, že jsou užitečné i u chronických stavů, kdy pacientův pocit je úplně stejný jako pocit akutně nemocného člověka. Pacient si připadá, jako by reagoval na náhlou, nečekanou, život ohrožující situaci (nemoc, napadení, nehoda apod.). Pacient je téměř v „primitivním“ stavu obvykle doprovázeném velkým strachem a dětinskými reakcemi. Tady neexistuje žádný kompenzační mechanismus kromě reakce „boj nebo útěk“ („fight or flight“). Pacient hledá ujištění a ochranu. Manické stavy často vyžadují léky akutního nebo tyfového miasmatu. Těžké fobické poruchy také často zapadají do tohoto miasmatu.

Známé léky akutního miasmatu:
Aconite. Arnica. Belladonna. Beryllium. Boron. Cactina. Calendula. Camphora. Chocolate. Coffeinum. Croton Tiglium. Digitoxin. Elaterium. Ergotaminum. Hydrogen. Hypericum. Lithium. Melilotus. Morphinum. Oenanthus. Stramonium. Strychninum. Veratrum.
Nosoda: Lysinum. Morbillinum. Diphterinum.

Tyfové miasma

Je rovněž známé jako „subakutní“ miasma podle Hahnemanna. Léky tohoto miasmatu byly původně užívány pro břišní tyfus – to znamená vysokou, nepolevující horečku často spojenou s vyčerpáním v důsledku prudkých průjmů či jiných infekcí. Tyto infekce jsou na začátku o něco málo méně rychlé (jako všechny naše popisy Bryonie) než léky akutního miasmatu. Dnes zjišťujeme, že tyto léky mohou být užitečné u nejrůznějších chronických stavů jako je kolitida, Crohnova nemoc, stavy zhroucení, psychózy. Pacienti s tímto miasmatem, kteří mají akutní nebo vracející se psychotické epizody, mají s homeopatickou léčbou dobré vyhlídky. Pacient si připadá, že je v nějaké naléhavé, život ohrožující situaci, která vyžaduje všechny jeho síly, aby přežil. Pacient je ochoten užít jakékoli prostředky, aby se mohl vrátit do bezpečné pozice: násilí, intriky, útěk, lhaní atd. Tvrdohlavé děti, které se domáhají splnění svých přání tak naléhavě, že rodiče často kapitulují, často vyžadují léky z této skupiny. Pacientovým cílem je šetřit všechny síly pro boj s tím, co ho ohrožuje. Materialismus a likvidace konkurence jsou zde silnou složkou. Pocit je: „Pokud dokážu projít touhle krizí, mám vystaráno a můžu si odpočinout.“ Pacient hledá odpočinek a bezpečnou pozici.

Známé léky náležející k tyfovému miasmatu:
Abelmoschus. Acetic Acid. Aethusa. Ailanthus. Anantherum. Argemon. Asclepias Tuberosa. Baptisia. Benzoic Acid. Bryonia. Carbo Animalis. Carbo Vegetabilis. Carnegia gigantea. Chamomilla. Doryphora. Euphrasia. Gallic Acid. Gambogia. Helleborus. Hyoscyamus. Ipecac. Lycopus. Mancinella. Nux Moschata. Nux Vomica. Paris. Petroleum. Polystyrene. Podophyllum. Pyrogenium. Rheum. Rhus Tox. Sacchrum Album. Sulphuricum Acidum. Thyroidinum. Veratrum Veride. Viscum.
Nosoda: Typhoidinum.

Malarické miasma

U malárie je situace o něco méně kritická. Pacient trpí, ale není v bezprostředním nebezpečí ohrožení života. Místo toho opakovaně trpí velmi nepříjemnými stavy. V důsledku těchto stavů je mezi záchvaty slabý a zranitelný. Je částečně invalidizován nemocí, která způsobuje, že je závislý na svém okolí. Jeho pokroky brzdí neustálý zápas s těmito záchvaty, které ho sužují. U chronických stavů léky malarického miasmatu cítí, že musejí čelit opakovaným útokům života – připadají si, že uvízli v situaci, kdy se nic nedaří a pacientovi nikdy není opravdu dobře. Sotva může dělat víc, než si stěžovat nebo hrát divadlo. Pacienti tohoto miasmatu se často cítí bídně a deprimují všechny kolem sebe svým negativním postojem. Takový pacient obzvláště trpí občasnými horečkami, vracejícími se hemeroidy, vracejícím se nebo alergickým astmatem, migrénou, neuralgií, revmatismem.

Známé léky náležející k malarickému miasmatu:
Ammonium Muriaticum. Angustura. Aurum Muriaticum Kalinatum. Berberis. Boletus. Cactus. Capsicum. Cedron. Chelidonium. China (a její soli). Cina. Colchicum. Colocynthis. Eupatorium Perfoliatum. Eupatorium Purpureum. Iris. Kalmia. Lac Defloratum. Magnesia Muriatica. Menyanthes. Natrum Muriaticum. Peonia. Prunus. Ranunculus Bulbosus. Sarracenia. Spigelia. Sumbulus. Verbascum.
Nosoda: Není.

Trichoficie

Trichoficie a nemoci způsobené houbami jsou nepříjemné, ale rozhodně neohrožují pacienta na životě. Tyto stavy se často zvolna zlepšují, ale sklouznou zpět při prvním zraňujícím okamžiku. Zvládání nemoci je neustálý boj. Tématem miasmatu trichoficií je boj proti něčemu vnějšímu, přičemž pacient je střídavě optimistický a pesimistický. Pacient často užívá slovo „snažím se“. Pocit je, že se musí snažit a snažit, a přesto nikdy nedojde k cíli, ale ani se nikdy úplně nevzdá.

Známé léky náležející k miasmatu trichoficií:
Actea Spicata. Allium Sativa. Calcarea Fluorica. Calcarea Silicata. Calcarea Sulphurica. Dulcamara. Fagus. Gossypium. Magnesia Sulphuric Opunta vulgaris. Pseudotsuga. Rhus Venanata. Sarsaparilla. Taraxicum. Teucreum. Upas. Veronica officianalis. Viola Tricolorata.
Nosoda: Ringworm nosoda.

Psorické miasma

Tématem psory je podle Sankarana boj proti vnějšímu problému, ale s pocitem optimismu. Paradoxní je, že mnoho léků a charakteristik psory bylo připsáno jiným miasmatům, takže v této kategorii zbylo jen velmi málo léků. Mnozí zaznamenali podobnost mezi Sankaranovým popisem tohoto miasmatu a jeho popisem miasmatu trichoficií. Je možné, že psorické miasma bylo tak široké, že bylo až nepochopitelné, takže nyní, když jsme přerozdělili léky dříve náležející k psoře, už tento koncept není relevantní.

Známé léky náležející k psorickému miasmatu:
Calcarea. Lycopodium. Sulphur.
Nosoda: Není.

Sykotické miasma

Kapavka je nemoc, která neohrožuje na životě, ale je zahanbující a trapná. Léky užívané k boji s kapavkou a výtokem také léčí nemoci způsobené potlačenou kapavkou. Všechny tyto nemoci, které reagují na tuto skupinu léků jsou zaseknuté a neústupné: nemoc nezmizí, ale také neprograduje. Pacient tráví spousty času snahou nemoc zakrýt nebo kompenzovat. Tak se dostáváme ke známé charakteristice sykotického miasmatu – tajnůstkářství. Pacient je často sužován vinou a nejistotou. Komplex méněcennosti je u tohoto miasmatu častým úkazem. Fyzické problémy často souvisí s močovým či pohlavním ústrojím. Časté je také astma, tumory a neoplázie, ekzémy a genitální herpes.

Známé léky náležející k sykotickému miasmatu:
Antimonium Crudum. Argentum Metallicum. Bovista. Calcarea Bromata. Cannabis Indica. Caulophyllum. Causticum. Conchiolinum. Copaiva. Crocus Sativa. Digitallis. Gelsemium. Kali Bichromicum. Kali Bromatum. Kali Sulphuricum. Lac Caninum. Lac Delphinum. Lillium Tigrinum. Mangifera. Natrum Sulphuricum. Palladium. Pulsatilla. Rhodium. Sabadilla. Sanguinaria. Senecio. Silica. Thuja. Venus.
Nosoda: Medorrhinum.

Rakovinné miasma

Když se pacient dozví, že má rakovinu, je zjevné, že nemoc ho ohrožuje na životě. Pacient i jeho rodina mají pocit, že téměř není naděje, ale přesto se nevzdávají. Hledají všude možně nové lékové zkoušky, nové operativní zákroky, nebo dokonce obskurní alternativní metody, jako je homeopatie. Pocitem je zoufalství, ulpívání na naději zuby nehty. Pacient, který potřebuje lék tohoto miasmatu, cítí, že musí žít svůj život dokonale – jediné selhání ve vztahu k povinnosti, jediná chyba v hygieně, jediné ošizení správné diety, a bude ztracen. Perfekcionismus a potřeba kontroly s pocitem vypětí všech sil jsou normálním obrazem. Po stránce fyzické se rakovinné miasma často vyskytuje u pacientů s rakovinou v anamnéze, ale může se vyskytnout i mnoho jiných fyzických onemocnění. Anorexia nervosa se často léčí léky tohoto miasmatu. Často se u tohoto miasmatu objevují tumory všeho druhu, neurologické poruchy, jako je roztroušená skleróza.

Známé léky náležející k rakovinnému miasmatu:
Agaricus, Agnus, Anacardium, Anhalonium, Argentum Nitricum, Arsenicum album. Asarum. Baryta arsenica, Bellis Perenis, Buteo Jam, Calcarea Arsenica, Calcarea nitrica, Causticum, Conium, Ferrum Arsenicosum, Halaethus, Ignatia, Kali Arsenicum, Nagtarum Arsenicum, Nitric Acid, Opium, Ornithogalum, Sabina, Staphysagria, Viola Odorata, Ulmus.
Nosoda: Carcinosin. Scirrhinum.

Leprózní miasma

Lepra je jedno z nejstarších trápení lidstva a historicky souvisela s intenzivním odporem k postiženým, kteří byli často považováni za mravně zkažené. Kožní problémy těchto pacientů jsou přirozeně často velmi vážné. Pacient často trpí strašným sebezhnusením a odporem k sobě samému. Může se objevit opovržení svou nemocí a vůči druhým. Touha trhat, mrzačit nebo pokousat sebe sama. Takové stavy se často vyskytují u případů zneužívání v rodině – když vás nenávidí vlastní rodina, je to jako lepra. Pacient trpí sebevražednými myšlenkami či impulsy, depresí, morbidní obezitou.

Známé léky náležející k lepróznímu miasmatu:
Agraphis. Aloe. Ambra. Androctonus. Anacardium. Aristolochia. Aurum Sulphuricum. Baryta Iodata. Baryta Sulphurica. Cereus Serpentinus. Cicuta. Coca. Codeinum. Comocladia. Curare. Cyclamen. Fumaria. Gratiola. Hura. Hydrastus. Hydrocotyle. Kali Iodatum. Cola nutet. Indolum. Laurocerasus. Ledum. Mandragora. Natrum Iodatum. Ocimum sanctum. Rhus glabra. Secale. Sepia. Scatolum. Solanum Tuberosum Aegrotans.
Nosoda: Leprominium. Psorinum.

Syfilitické miasma

Syfilis je naprosto destruktivní stav – ať už fyzicky nebo mentálně. Pacient ztratil veškerou naději, jeho problém nemá žádné logické řešení. Jediná možná akce je vzpoura proti životu samému. Zuřivost, násilné chování a mstivost jsou výraznými znaky tohoto miasmatu. Sebevražda a vražda se objevují jako neodbytné myšlenky či impulsy. Destruktivní návyky jako heroin, alkoholismus, opovážlivé chování. Mezi fyzické nemoci patří pokročilé srdeční choroby, onemocnění aorty a aneurysma. Rychle degenerující neurologické stavy.

Známé léky náležející k syfilitickému miasmatu:
Alumina. Anagallis. Aurum. Berberis aquifolia. Bufo. Clematis. Coriandrum.
Corydalis. Crataegus. Crotalus Cascavella. Crotalus Horridus. Derris. Echinacea. Elaps.
Francisea. Guiaicum. Hepar Sulphur. Hoang. Hydrocotyle. Lachesis. Leptandra. Lotus.
Maiasaura Os. Mercurius. Naja. Origanum. Passiflora. Platinum Plumbum. Plutonium. Psilocibe. Stillingea.
Nosoda: Syphilinum.