Je tu jaro, pryč s parazity

Negativní vlivy útočí na zdraví těla a duše z mnoha stran. Z mikrosvěta pocházejí viry, bakterie a jiné parazitující organismy a jimi produkované toxiny, z okolního prostředí do něj pronikají chemikálie a elektromagnetické záření, ale jsou tu i vlivy z makrosvěta, například rychlé oslabování magnetického pole Země a zvyšování kosmického záření. Toxických vlivů je mnoho a stěží se jim lze zcela vyhnout. Nicméně to, jak na ně reagujeme, jak jim vzdorujeme, jak rychle a jak efektivně se naše těla dovedou toxinů zbavit a jak s nimi dokáží žít, záleží na tom, jak umíme přijímat jemný informační tok prány, čchi neboli vitální síly, který vytváří a oživuje hmotný organismus a individuální mysl. Dává nám pocity, rozum i schopnost jednat a spojuje nás s univerzem. Narušení jejího toku způsobuje nemoci. Tak se na to dívají nejen homeopaté, ale i jogíni nebo poskytovatelé tradiční čínské medicíny.

Vitální síla

Přírodovědci, lékaři i veřejnost si začali v posledních desetiletích všímat toho, jaký vliv na naše zdraví mohou mít běžně rozšíření parazité. Různí odborníci přitom zdůrazňují zpravidla jednoho určitého parazita, jemuž přičítají významný vliv.  Američanka dr. Clarková mluví o motolicích jako o základní příčině narušení zdraví, Ital dr. Simoncini obvinil jako původce rakoviny běžnou kvasinku candida albicans a přináší k tomu velmi zajímavé důkazy, Ruska dr. Jelisejevová vidí jako významnou příčinu nádorů i dalších potíží echinokoka,  prof. Flégr považuje za velkého škůdce toxoplazmózu a dr. Ždichynec (nejen on) je přesvědčen o zásadní roli chlamydie pneumoniae při vzniku mnoha chronických a zejména autoimunitních chorob. Jiní ukazují na borelie, vlasovce a mnoho dalších. Má pravdu jen jeden z nich nebo všichni dohromady? Homeopat na to musí odpovědět, že celou pravdu neříká ani jeden z nich. Příčina je velmi jemná a spočívá ve vyšší organizační úrovni, je v narušení proudění vitální síly.

Ve zdravém lidském organismu se běžně vyskytuje víc buněk cizích organismů, než těch s lidskou DNA. To je prokázaný fakt. Vitální síla tuto naši zoologickou zahradu organizuje tak, aby jednotlivé složky spolupracovaly, neškodily, aby se mikroorganismy nešířily tam, kam nemají a v míře, která by škodila. Je-li vitální síla narušena, vzniká v těle chaos a mikroorganismy si začnou dělat, co chtějí.

Homeopatie si už v 19. století vydobyla velkou slávu a uznání zejména za epidemií tyfu a cholery, a to právě tím, jak uměla povzbudit vitální sílu v těch nejnebezpečnějších situacích.  Zatímco běžným lékařům při tyfové epidemii umírala polovina pacientů, Hahnemannovi zemřela ze sta homeopaticky ošetřovaných nemocných jen jedna stará žena. Parazité neměli šanci. Podobné výsledky měli i jiní homeopaté. Jak víme, homeopatický lék je silně zředěný, až do jemněhmotné úrovně, aby zde rezonančně ovlivnil a léčil naši vitální sílu, na níž vše záleží. Hahnemann svými léky nezahubil ani jeden „choroboplodný“ parazitující mikroorganismus, avšak zvýšil vitální sílu a bakterie zmizely.

Je to zcela běžná zkušenost při léčbě akutních nemocí – řádí virová epidemie, dítě má horečku čtyřicet stupňů, je zchvácené a bolí ho hlava. Přemnožil se v něm parazitující virus a tělo se ho vyvoláním horečky a dalších symptomů snaží zbavit. Jenže mu to moc nejde. Podáme některý z osvědčených protichřipkových homeopatických léků, třeba Aconitum, Gelsemium, Bryonii nebo Eupatorium, vybraný podle individuálního průběhu nemoci, a vidíme, že dítě za čtvrt hodiny sleze z postele a začne si hrát. A druhý den je po chřipce. To zná každý homeopat. Kam se viry poděly? Kde jsou jejich toxiny? Jakmile se tělo znovu plně propojilo se svou vitální silou, přestalo být vhodným polem pro množení parazita-viru, a ten byl běžným metabolismem z těla vyloučen. Čím více jsme rozladěni, protože tok vitální síly je narušen, tím snadněji nás cizí mikroorganismy kolonizují. Jakmile se obnovuje, mikroorganismy mizí. Opustí-li nás vitální síla, vědomí se přenese do jemné sféry a tělo je plně vydáno na pospas cizím organismům.

Homeopatie jako celostní metoda umí posílit naši schopnost přijímat vitální sílu. Parazité pak mají těžký život a ani rozmnožovat se jim už nechce. Mizí i chlamydie, kvasinky, plísně, motolice, toxoplazmóza a další vetřelci. Jak toho ale docílit? V klasické homeopatii, o níž je řeč, vždy musíme vybrat jen jeden individuálně vhodný lék z mnoha stovek možností. Pro přesné a účinné  předepsání musíme posoudit osobnostní rysy nemocného, individuální charakter jeho nemoci, jeho reakce na prostředí apod. Z této mozaiky pak skládáme obraz celostního léku, v podstatě bez nějakého zásadního ohledu na název nemoci nebo parazita. Máme na to přesná pravidla a také rozsáhlé odborné knížky, materie mediky a repertoria, používáme k tomu specializovaný software. Musíme se to naučit a to trvá tři roky pilného studia i déle. Odměnou za tuto velkou snahu jsou uzdravení lidé.

Je tu však ještě jedna homeopatická metoda – autopatie. Poprvé ji použil Samuel Hahnemann, zakladatel homeopatie, a to až po své osmdesátce. Žil tehdy v Paříži a jeho o padesát let mladší půvabná manželka, dcera ministerského předsedy, se starala o to, aby se o něm hodně vědělo. Před jeho vilou stála řada kočárů s pacienty. Jedním z nich byl i francouzský šlechtic s pokročilou tuberkulózou. Hahnemann mu podával homeopatické léky, ale stav pacienta se stále zhoršoval. Tuberkulózní bacil se dál množil. Hahnemann  pacienta požádal, aby mu plivnul do lahvičky, zalil slinu s obsahem bacilů devadesátiprocentním lihem, pak to celé důkladně naředil a nakonec podal zpět pacientovi. A ten se uzdravil. Jemná informace o škodící bakterii-parazitovi a jejím zániku v lihu způsobila adekvátní ozdravnou reakci vitální síly. Později se tomuto principu léčení začalo říkat autoizopatie. Používá se dodnes, například v Anglii ve veterinární praxi. Vezme se kus napadené tkáně, hlen, hnis nebo něco podobného, co je plné parazitujících organismů, které se zabijí ponořením do lihu a následně se to naředí, neboli potencuje. Říká se tomu autonosoda a britský veterinář McLeod ve své knize Veterinární homeopatie konstatuje, že je to účinnější než homeopatika.

Informace ve slině

Věc se ale komplikuje, když je v organismu takových přemnožených parazitů více druhů, případně mnoho. Organismus navíc nemusí při všech parazitárních onemocněních vykazovat patologické výtoky, hnis a podobně. Co potom?  Tuto otázku jsem si položil asi před deseti lety, když mi klienti podávali výsledky svých testů, na nichž byla napsána hrozivá jména: candida, toxoplazmóza, chlamydie, borelióza. Informace o všem, co se děje v organismu, je obsažená ve slině nemocné osoby. A také tam najdeme metabolické produkty a toxiny mikroorganismů, případně i samotné mikroorganismy jako třeba kvasinky. Takže jsem poradil, aby si svou slinu uvařili v autopatické lahvičce, tím způsobili smrt parazitů a informaci o jejich zániku si pak homeopaticky naředili. A poté tuto informaci podali své vitální síle, to jest na 6. čakru. A klienti se zlepšovali. Jedna paní doktorka měla například kdysi pozitivní testy na toxoplazmózu a s tím spojené odpovídající problémy a po autopatii byla na testech znovu. Oborníci šli do vývrtky, když viděli, že jsou testy zcela negativní a řekli jí, že nikdy nic takového neviděli. Video, kde o tom vypráví, najdete na stránkách www.autopatie.cz.  A nebyla jediná, kdo takhle překvapil své okolí a šlo nejen o toxoplazmózu, ale i kandidu, chlamydie a další příživníky. Přednáším tuto techniku detoxikace na svých kurzech a při samoléčbě i v poradenské praxi si to už vyzkoušelo mnoho lidí. A samozřejmě mizely i symptomy, které byly v podstatě mylně přičítány působení parazitujícího organismu, místo aby byla správně obviněna neschopnost postiženého dobře přijímat vitální sílu. Jakmile je toto napraveno, vítězství bývá nablízku.

Nemám moc rád americké filmy. Končí totiž zpravidla happy endem. Hodný zabije zlého a už zní veselá hudba pod závěrečnými titulky. Je to šalba, která se promítá i do léčení: Parazit mrtev, radujte se! Jenže v životě to mívá ještě pokračování. Proto je nutné udržovat živý kontakt s vitální silou, udržovat zdravý životní styl, hledět si své acidobazické rovnováhy, podávat celostní homeopatický lék nebo autopatický preparát už při malých potížích, aby se nerozvinuly do velkých, protože i ty malé signalizují narušení kontaktu s vlastní jemnohmotnou organizační sférou. Je třeba vzít odpovědnost za tuto péči do vlastních rukou a ne to hodit na krk někomu jinému. Naštěstí to všechno ví už hodně lidí. Jiní se to ale nedoví nikdy, například kvůli své konceptuální předpojatosti.  Ale protože tu máme jaro nejen kalendářní, ale i to nového věku, je nás stále víc. Každý si však zveme do svého života ty organismy, situace a pomocníky, které jsme si vysloužili.

Vyšlo v časopise Meduňka 4/2016, www.mojemedunka.cz