Hydrogen: čtyřiašedesátiletý muž s konvulzemi

Tento případ byl poprvé představen v knize Jayeshe Shaha s názvem „Into the Periodic Table, the Second Series“ /Do periodické tabulky, druhá série/ vydané nakladatelstvím Schroder Burmeister Verlag. Článek je shrnutím Deborah Collins.

V zájmu zestručnění jsem případ shrnula. Vřele však doporučuji přečíst si případ celý, stejně jako ostatní případy v knize, neboť jsou mistrovským příkladem odebírání případů a zároveň poskytují nádherné obrazy léků, na které by člověk při předepisování hned tak nepomyslel.

Pacient je muž ve věku 64 let, který začal vyprávěním o tom, že má neustálé problémy se svou matkou, které je 95 let. Celý svůj život se marně snaží dokázat jí, že za něco stojí; nikdy neměl pocit, že by si ho matka všímala, pokud nebyl hospitalizován nebo netrpěl velkými bolestmi. A i tehdy zůstával vždy až na druhém místě za svou sestrou, která byla zdravotní sestra. Oženil se se ženou, která byla velice podobná jeho matce, vystřídal několik nevalných zaměstnání a měl malý byt. To mu stačilo, aby byl spokojený. Začal se zajímat o různá náboženství, přecházel od jednoho k druhému. Přesto nedokázal najít oporu, kterou potřeboval, a nyní říká: „Jsem trochu ztracený. Zdá se, že nikdo nepotřebuje to, co mohu nabídnout.“ Během odebírání případu přeskakuje od jednoho tématu k jinému, stejně jako v životě přeskakoval od jednoho k druhému a nikdy nenašel pocit stability.

Působí dojmem bezelstnosti a naivity; způsob jeho komunikace je otevřený a jednoduchý a zdá se, že si užívá pozornost posluchačů, až do té míry, že se otočil zády k Jayeshovi, který to komentoval slovy: „Cítil jsem se vynechán!“ V současné době má velmi prosté zaměstnání – pomáhá školním dětem bezpečně přejít přes ulici a miluje pozornost, kterou mu děti věnují, a cítí radost, když ho děti obejmou. Jayesh si všiml jakési euforie, když pacient mluvil o motýlech, východu a západu slunce, květinách a krásách přírody. „v jeho životě musí existovat něco velmi bolestivého, takže potřebuje tuto euforii, aby přežil.“

Skutečně mluví o tom, že byl zcela nechtěné dítě: „Byl jsem velmi ošklivé dítě s velkýma ušima a silnými brýlemi. Byl jsem hubený, zdaleka ne ten typ, který byste si vzali domů a řekli si – ach, toho si necháme. Rodina mě nijak nepodporovala. Jak jsem vyrůstal, začal jsem si sám budovat své ego.“ (čímž naznačil, že nemá žádné ego.)

Zdálo se, že nic z toho, co dělal, neudělalo na jeho rodinu dojem, ani nepřineslo jejich podporu či obdiv; spíš naopak. Nikdo z rodiny se neukázal, když ve škole vyhrál nějakou cenu, ani když maturoval. Na jeho narozeniny rodina zapomněla, zatímco sestře uspořádali okázalou oslavu. Na své narozeniny zůstal sám ve svém pokoji a zpíval sám sobě „Hodně štěstí, zdraví,“ zcela opuštěný. Vyprávěl o tom, jak sestra jednou v zimě zamkla dům a nechala ho venku, když šel ven lámat rampouchy z okapů. Bouchal na dveře celé hodiny, zatímco sestra na něho za oknem vyplazovala jazyk, až se nakonec matka zeptala, co je to za rámus. „Někdo si mě všiml, jen když jsem byl zraněný, ale potom už se o mě nikdo nezajímal. Mojí existenci vlastně nebyla přikládána jakákoli důležitost.“ Jeho matka a babička s ním hrály hru, během níž se ho znovu a znovu ptaly: „Čípak je to chlapeček?“ A když odpověděl: „Jsem váš,“ začaly se smát, „Víš to jistě? Kdo ti to řekl?“ Až nakonec přestal odpovídat a říkal jenom: „Jsem svůj!“ Nedostal žádné ujištění, uznání vlastní existence, toho, že je na této planetě.

Adoptoval syna, který se narodil předčasně a který zjevně vypadal stejně nepřitažlivě jako kdysi on sám: „To nejošklivější dítě, jaké jsem kdy viděl! Nikdo ho nechtěl pochovat.“ Je na svého syna velmi pyšný: „Stal se z něj někdo. Je vším, čím jsem kdy chtěl být já.“ Pacient byl zničený, když se jeho syn obrátil proti němu na podnět své první ženy a když odmítl se k němu hlásit, dokonce i na ulici.

Svou matku popisuje tak, že měla dvě osobnosti, jednu milující a pečující, a tu druhou, která k sobě nepustila žádného muže. Byla zneužívána svými bratry a držela si odstup od svého muže, s nímž sotva promluvila pár slov. Byla schopná se v noci sebrat a odejít do nedaleké pouště a mluvit sama se sebou. Pacient celý život usiloval o její pozornost, vyráběl a nosil jí malé dárečky, ale zdálo se, že ji to nikdy nezajímalo.

V jeho rodině pro něho nebylo místo – dokonce i jeho dědictví mu vzali poté, co zfalšovali jeho jméno na rodinných dokumentech. Rodina nikdy nepřijala jeho syna, zatímco děti jeho sestry byly zbožňovány. Nyní se konečně cítí šťastný, jelikož je přijatý do velké rodiny své současné ženy.

Když chodil do školy, měl strašnou nehodu – přejel ho náklaďák; byla tak poničený, že ho vlastní matka nemohla poznat a otočila se s tím, že odejde. Od té doby trpí konvulzemi a užívá řadu léků. Na co si nejvíce stěžuje, je obrovský strach, který se objevuje spolu se záchvaty a který přechází až v existenční strach.

Tématem, s nímž se potýká, se zdá být rozpor mezi tím – být někdo a být nikdo; první náznak problému minerálních léků. „Jakou mám cenu?“ Téma vlastní hodnoty je u minerálních léků velice běžné. V tomto případě jsou témata naprosto základní, na úrovni uznání pouhé existence.

Rozbor 

Jayesh: „Tento muž se ztotožňuje s lidmi, kteří nemají nic: malá holčička, jejíž maminka nepřichází domů, nebo muž ležící na ulici, který má jen spacák. Hlavní pocit pacienta je, že si ho nikdo nevšímá, že má příliš malou identitu. Je velmi dětský a jeho témata jsou velice jednoduchá. Je strašně osamělý, nemá žádnou podporu, nemá rodiče, nemá identitu.“

Jayesh hledal v ReferenceWorks: „odcizený/přehlížený“ ve stejné větě jako „rodina“: 46 léků. Pak hledal léky, které obsahovaly termíny jako „nepřítomný“, „krásný“, „naivní“ nebo „dětinský“, a pak pocit, „že si ho nevšímají“. U zkoušky Hydrogenu nalezneme symptom: „Cítím, že si mě nikdo nevšímá.“

Hydrogen potřebuje tu nejzákladnější formu podpory, mnohem základnější než například Calcarea nebo Magnesium. Chybějící identita je jako u Anhalonia, ale tématem zde není sensitivita a reaktivita, ale podpora a dodání pocitu hodnoty. Pozorujeme trochu naivní vychloubání za účelem nafouknutí vlastního pocitu hodnoty. U zkoušky Hydrogenu se objevuje jak „vychloubání se“, tak „blud, špinavý, ošklivý, oddělený od světa.“ U Hydrogenu je člověk opuštěný a zanechaný na pospas, ale naivním způsobem, jako ve stádiu ještě před narozením. „Blud, že je jím opovrhováno; blud, že je oddělený; strach z chudoby; úzkost týkající se peněz; nejistota a sebe-zpochybňování.“ Vlastní matka neuznala existenci ducha člověka.

Předpis: Hydrogen LM 1

Následné kontroly

O šest měsíců později se konvulze pacienta výrazně zmírnily. Po jednom roce byl o 80% lepší a jeho potřeba dalších alopatických léků se velmi snížila. Reakce se dostavila rychle, konvulze se okamžitě zmírnily. Je mnohem šťastnější, více uzemněný a jeho děsivé sny zmizely.

Zajímavým aspektem tohoto případu je, že až do poslední chvíle při odebírání případu jsme neslyšeli o zdravotních potížích, kvůli nimž pacient vlastně přišel. Kdybychom o nich věděli, možná bychom cítili nutkání podat léky na konvulze, které se objevily následkem nehody, namísto toho, abychom jednoduše sledovali to, co nám pacient ukazuje.

Pacient docházel na kontroly více než 4 roky a konvulze zcela pominuly! Přestal brát antikonvulzivní léky. Homeopat, který pacienta léčil později, mu předepsal LM potence léku Hydrogen.

Bylo velmi povzbuzující vidět, jak se rezistentní případ tendence ke konvulzím po těžké autonehodě v dětství zcela vyléčil ve věku 65 let!

Klíčová slova: konvulze, existenční strach, opuštěnost, ponechání na pospas, bezcennost

zdroj: www.hpathy.com

přeložila Jana Vlková