Homeopatie v 21. století

Regena (seriál článků)

Je homeopatie duchovní věda?

Je zajímavé, že Hahnemann, zakladatel homeopatie, alchymistu Paracelsa odmítal a prohlásil o něm, že je „bludička“. Přesto si však byli hodně podobní, nejen svým vzhledem, ale především myšlenkami. Ve svém Organonu, zakládajícím díle homeopatie, píše Hahnemann o „duchovních silách, skrývajících se v lécích“. Toto „duchovní“ nehmotné působení vysoko ředěných, tzv. potencovaných látek se vztahuje výhradně k duchovnímu nehmotnému organizačnímu principu v člověku, který Hahnemann nazval „dynamis“. Poruchy duchovní dynamis způsobují disharmonie, nemoci, v mysli a těle člověka. Uvedením nehmotného organizačního princpu do stavu harmonie pomocí vysoko ředěných látek je harmonizována i nižší úroveň lidského bytí, mysl a tělo. Dá se tedy říci, že homeopatické léky rozhodně nejsou léky v běžném materialistickém smyslu, přestože jsou od nich v lékárně k nerozeznání. Homeopatie je duchovní metoda léčby. Kolem termínu „duchovní“ ovšem může nastat nedorozumění, protože mnozí lidé i mnohé filosofické či religiosní směry (včetně materialistického) si pod tím slovem mohou představovat dosti rozdílné věci.

Vycházím z názoru, že homeopatie je vibrační či frekvenční léčba. Současná věda i různé myšlenkové proudy současnosti docházejí k jednotnému přesvědčení, že svět, mysl i tělo jsou tvořeny vibracemi, frekvencemi. Vztahy mezi jednotlivými jevy jsou pak dány rezonancí. Televizor rezonuje s vysílačem, ucho rezonuje s hlasivkami někoho kdo mluví, mysl rezonuje s textem, který čte. Existuje i názorová rezonance mezi lidmi, kteří si myslí podobné věci. Velmi vysoké, materiálními prostředky nikoliv zjistitelné vibrace jsou nazývány v různých terminologiích „duchovní“ (např. Hahnemann), či „jemnohmotné“ (buddhistický kánon), někdy také „astrální“ apod. Tyto velmi vysoké vibrace či frekvence jsou zdrojem nižších odvozených vibrací mysli a hmoty. Jestliže nacházíme poruchu, nemoc, na nízké materiální úrovni, třeba na játrech, je třeba ji léčit pomocí do nehmotna zředěné substance tam, kde je její příčina – ve vysokofrekvenční jemnohmotné úrovni, odkud vše vyzařuje směrem dolů. Provádíme to tak, že se snažíme najít v přírodě substanci, která je schopna rezonovat s tímto frekvenčním utvářejícím zdrojem člověka. Tato substance, homeopatický lék, je povýšena ředěním vodou na jemnohmotnou úroveň, aby mohla na principu rezonance obnovit původní, zdravou funkci jemnohmotného organizačního principu, dynamis, který je v každém z nás. Organizační princip pacienta se znovu rozezní ve své původní zdravé melodii a postupně obnovuje i původní zdravé struktury v jeho těle i mysli. Každý máme ovšem svou osobní vibrační strukturu, která je individuální, odlišná od jiných, proto se i na myšlenkové a tělesné úrovni odlišujeme od jiných. Takže homeopat stojí vždy před úkolem, najít právě tu substanci v přírodě, která je co nejpodobněji naladěna jako konkrétní pacient, pan Novák nebo paní Vodičková, přičemž druh poruchy, nemoci, není pro výběr léku až tak podstatný. Jen blízko člověku naladěná substance, homeopatický lék, vzbudí totiž léčivou rezonanci jeho jemnohmotné kreativní sféry. A ta se pak sama postará o to, aby v organizmu znovu postupně zavládla harmonie a zmizely poruchy, které nazýváme nemocemi. Vysokofrekvenční, z materialistického hlediska nehmotné, kreativní frekvence daného jedince pak mohou odstranit i takové nemoci, které se zdály z hlediska běžných materialistických léčebných přístupů nevyléčitelné. Lékařská věda jim říká chronické. A tak homeopat při své práci pozoruje praktické působení jemnohmotné sféry člověka ovlivněné jemnohmotným lékem: mizí chronické ekzémy, nespavosti, záněty, úzkosti, bolesti kloubů, migrény… Najít ale ten co nejpodobnější, individuálně rezonující lék nemusí být jednoduché – o tom si třeba povíme příště.

Homeopatická diagnostika

Homeopatická diagnostika je hodně odlišná od běžného významu toho slova. Nesoustředí se totiž na pojmenování nemoci, ale na vyhledání takové látky v přírodě, která by člověku pomohla na cestu k celkové harmonii – a tím k odstranění potíží a nemocí, a to i dlouhodobých, zdánlivě nevyléčitelných. Ideálem homeopatie, k němuž se homeopat snaží co neblíže přiblížit, je „navracet nemocným zdraví“ jak napsal Hahnemann, zakladatel homeopatie. Hodně viditelným důkazem, že to v praxi funguje, je například nedávno zesnulá anglická královna matka, která se při výhradně homeopatické péči dožila ve zdraví a pohodě přes sto let.

Odborně pracující homeopat se nesoustředí na jednotlivou potíž, ale na souhrn informací o celém konkrétním člověku – včetně jeho potíže. Chce vědět, jak se dotyčný chová, co mu chutná, jaké má koníčky, co ho odpuzuje, jaké podmínky zhoršují nebo zlepšují jeho potíže (např. chlad, teplo, pohyb, klid, vítr atp.). Tím vzniká individuální obraz pacienta, nikoliv jen jeho nemoci. Porovnáme-li deset případů ekzému, zjistíme, že každý má své individuální odlišnosti a průvodní příznaky. Lék, který dokáže postupně odstranit poruchu, například ekzém, je vybrán podle souhrnu všech informací. Jednotlivé údaje o mysli a těle pacienta vyhledáme v tlusté knize, nazývané repertorium. Zde jsou potíže či vlastnosti lidí seřazeny abecedně a u každé je uveden seznam léků, které mohou daný problém léčebně postihovat. Jestliže u pacienta vyhledáme šest pro něj charakteristických vlastností a potíží a porovnáme léky, vyskytující se na seznamu u každé z nich, vidíme, že některý lék se opakuje např. u všech, další lék jen u čtyř, další lék jen u dvou… Lék, který je nejčastěji zastoupen, je pravděpodobně ten, který bude rezonovat s celým organizmem a dokáže jej povznést působením přes jemnohmotné organizační centrum člověka do vyšší frekvenční sféry. Tím navrátí původní, zdravou harmonii celému organizmu. Existují také knihy, obecně nazývané homeopatická materia medica, popisující podrobně charakteristiky jednotlivých léků. Na konci našich úvah o každém jednotlivém případu je porovnání informací o klientovi s informacemi o léku, který byl navržen pomocí repertoria. Kombinovaná práce s oběma knihami pak způsobuje, že si homeopat nemusí pamatovat složitý popis mnoha stovek léků, ale zeptá se repertoria, jaké z nich přicházejí právě v tomto případě v úvahu a ty si pak nalistuje v materii medice. Kvalita a úspěšnost práce homeopata (ať lékaře či homeopaticky vzdělaného nelékaře) pak spočívá zejména v tom, do jaké míry umí zacházet s oběma nástroji – materií medicou a repertoriem. Pro urychlení a zjednodušení práce jsou tyto dva nástroje dnes používány všude ve světě také jako počítačový program. Jestliže je vybrán co nejbližší lék, tzv. „similimum,“ vydává se organizmus na cestu k harmonii a v mé praxi dokázal pod vlivem rezonance s lékem napravit nebo výrazně zlepšit i takové disharmonie, jako byla cukrovka, chronický ekzém, chronické migrény, chronická únava, chronické úzkosti, nespavot, jaterní potíže atp.

Samozřejmě, hovořím zde o homeopatii tzv. „klasické“ definované Hanhnemannem, Kentem, Murphym, Vithoulkasem a dalšími celosvětově renomovanými zástupci oboru. Tato základní hmeopatie dala vznik i různým odvozeným modifikacím, majícím většinou za cíl zjednodušit diagnostiku. Nejnovější z nich je autopatie, kterou nyní hodně používám s velmi dobrými výsledky při zvládání chronických poruch. Jedná se v zásadě o použití homeopaticky vysoko ředěné vlastní sliny klienta. A o tom bychom si třeba něco mohli říci příště.

Je autopatie součástí homeopatie?

Základním úkolem klasického homeopata je najít tzv. konstituční lék, rezonující právě s konkrétní danou osobou, přesněji řečeno s jejím nehmotným organizačním centrem, které Hahnemann nazval „dynamis“. Pokud lék správně určíme a podáme, vidíme, že se organizmus vydává na cestu k celkovému zdraví a postupem času odstraňuje jak fyzické, tak i psychické problémy, zvyšuje energii a životní pohodu dané osoby. Nahrazuje disharmonii harmonií. Musíme však najít právě takovou látku v přírodě, která má těsné rezonanční vztahy k dané osobě a k jejím individuálním potížím. Každý z nás je trochu jiný. Je to někdy velmi složitý proces hledání.

Již v předminulém století ale někteří homeopaté přišli na to, že lze léčit i podle hesla „equalia equalibus curantur“ – stejné léčí stejné. Jestliže vezmeme nějakou tělesnou tekutinu přímo z trpící osoby a povýšíme ji homeopatickým procesem ředění do vyšší frekvenční, jemnohmotné, sféry, nastane nejtěsnější možná rezonance, jaké lze dosáhnout. Takže autopatický preparát zhotovený ze sliny trpícího člověka je schopen v průběhu času odstranit jeho disharmonie v těle a mysli a navrátit mu harmonii – a to takovou, jaké se těšil v době, než jej postihly zdravotní problémy. Čili umí navrátit zdraví. Působení autopatického vysoko ředěného neboli homeopaticky potencovaného preparátu je obdobné jako působení přesně vybraného homeopatického konstitučního léku. Rezonance je podle mých dnes již bohatých zkušeností těsnější, výraznější, hlubší a déle trvající. Efekt je velmi výrazný.

Z toho ovšem vyplývá, že autopatie, i když z homeopatie vyrůstá, není již její součástí, protože není založena na zákoně podobnosti („similia similubus curantur“) a nepracuje s homeopatickými léky. Praktikují ji ovšem zatím převážně homeopaté, nejvíce snad v Anglii, kde je tradičně používána zejména ve veterinární léčbě, ale začíná to i u nás. Někteří lékaři a léčitelé, kteří tuto metodu letos začali praktikovat, již hlásí mnoho vyléčených chronických ekzémů a dalších dlouhodobých potíží v mysli i ve fyzickém těle, které před tím nebylo možné žádným způsobem zvládnout.

Sledování případu, opakování preparátu a stanovení jeho potence neboli stupně homeopatického zředění je v podstatě stejné jako při práci s konstitučním lékem. Odpadá ovšem pracné stanovení léku. Podle jednoduchého návodu si autopatický preparát vyrobí snadno každý doma sám za použití několika litrů čisté vody. Užije ho jednorázově pro období minimálně tří měsíců, po které se organizmus vyvíjí směrem k harmonii a životní pohodě. Mám i případy, kdy autopatický preparát působil po jediném podání déle než rok. Mizí postupem času problémy a potíže – i ty dlouhodobé a zatvrzelé. Mnozí z mých klientů jsou překvapeni, že jejich vlastní slina, kterou polykali celý život, přináší v potencované vysoko zředěné podobě takový efekt. Podobné dotazy jsem ovšem před tím slýchával i co se týče tajemného působení homeopatického léku. Autopatii přijímají mí klienti zpravidla dobře už před tím, než preparát užili – spojuje se bez problémů s jejich základní filosofickou orientací, ať už mají rádi jógu, reiki, buddhismus nebo keltský šamanismus či jakýkoliv jiný systém zdůrazňující, že materiální svět a naše tělo jsou utvářeny a organizovány z vyšší, jemnohmotné, z materialistického pohledu „nehmotné“ sféry. Právě v této sféře působí vysoko ředěné potencované preparáty, ať už se nazývají „homeopatické“ anebo „autopatické“.

Autopatie je založena, stejně jako homeopatie, na využití vlastností čisté vody při procesu potencování. Zaujímá na začátku vodnářského věku své místo mezi ostatními již zavedenými metodami a její význam bude brzy rozpoznán velkým množstvím lidí, kteří z ní budou mít prospěch.