Dr. Clemens Maria Franz Von Bönninghausen – jedna z nevýznamnějších postav homeopatie

Jedním z nejpozoruhodnějších průkopníků homeopatie byl Clemens Maria Franz, baron von Bönninghausen, který se narodil 12. března 1785 na rodovém panství Heringhaven v nizozemském Overijsselu. Jeho rodina patřila k nejstarší vestfálské šlechtě. Ve věku dvanácti let nastoupil na střední školu v Münsteru, kde pobyl šest let, než nastoupil na Univerzitu v Groningenu, kde po tři roky navštěvoval přednášky z práva, přírodopisu a medicíny. Dne 30. srpna 1806 získal titul doktora obojího práva (doctor utriusque iuris) a v říjnu téhož roku byl jmenován právníkem u Vrchního soudu v Deventeru.

V roce 1807 doprovázel svého otce z Overijsselu do Utrechtu ke dvoru Ludvíka Napoleona Bonaparte. Stal se úředníkem tajné rady a během jednoho roku královským úředníkem a dva týdny nato generálním tajemníkem. Dále byl jmenován královským knihovníkem a šéfem topografické kanceláře. V Holandsku zůstal až do královy abdikace 1. července 1810, poté se vrátil domů a věnoval se studiu zemědělství a botaniky. V roce 1812 se oženil a přestěhoval na své dědičné panství v Darupu. Brzy si začal dopisovat s předními odborníky na zemědělství v Německu a publikoval několik kratších pojednání o zemědělství.

Napomáhal také při zakládání Zemědělské společnosti správní oblasti Münster. V roce 1816 se stal předsedou zemského soudního dvora pro Vestfálsko v Coesfeldu a tuto funkci zastával až do roku 1822. Zhruba v té době se stal jedním z vládních pověřenců pro evidenci pozemkového vlastnictví a neustálé cestování mu poskytlo skvělou příležitost ke studiu flóry Porýní a Vestfálska, načež na dané téma vydal knihu Prodromus florae Monasteriensis Westphalorum (1824). Stal se ředitelem Botanických zahrad Münsteru, tuto pozici zastával po několik let a za jeho texty o botanice se mu dostalo mimořádného uznání. V roce 1827 se u něj objevily závažné zdravotní obtíže a dva renomovaní lékaři dospěli k názoru, že má plicní tuberkulózu. V roce 1828, když už se vzdal vší naděje na uzdravení, napsal dopis na rozloučenou jednomu svému starému botanickému příteli, Dr. A. Weihovi z Hervordenu, který byl prvním homeopatickým lékařem v Porýní a Vestfálsku, ačkoli Bönninghausen jej znal pouze jako nadšeného botanika. Weihe byl zprávou zarmoucen, požádal Bönninghausena o podrobnější popis jeho choroby a vyjádřil naději, že by jej mohl pomocí nově objevené léčebné metody vyléčit. V péči Dr. Weiha se Bönninghausen zcela vyléčil a stal se nejen neochvějným zastáncem homeopatie, nýbrž i jejím aktivním misionářem. Oživil své dosavadní znalosti medicíny a začal vykonávat praxi. Jelikož však neměl k lékařské praxi žádné oprávnění, věnoval se hlavně literární práci o homeopatii a souvisejících tématech. Většina systematických prací o homeopatii z Bönninghausenova pera vyšla mezi lety 1828 a 1846.
V této době byl Bönninghausen stálým přispěvatelem a dopisovatelem pro Archiv für homoeopathische Heilkunst a pro Allgemeine homoeopathische Zeitung. Vzhledem k jeho obrovským vědomostem vydal král Vilém IV. 11. července 1843 nařízení, kterým Bönninghausenovi uděloval veškerá práva a imunitu praktikujícího lékaře.

Bönninghausen udržoval korespondenci s Hahnemannem, Stapfem, Grossem, Mühlenbeinem, Weihem a dalšími významnými představiteli homeopatické školy a u všech se těšil úctě a vážnosti. V roce 1848 se značnou měrou podílel na založení Homeopatické společnosti Porýní a Vestfálska. Také byl přijat téměř do všech stávajících homeopatických společností; Western Homoeopathic Medical College v Clevelandu mu v roce 1854 udělila čestný diplom; francouzský císař jej 20. dubna 1861 jmenoval rytířem Čestné legie. Bönninghausen měl sedm synů, nejstarší z nich se oženil s adoptovanou dcerou paní Hahnemannové.

Bönninghausen žil mnoho let v Münsteru. Pacienty přijímal denně od devíti hodin do dvou odpoledne, čas od dvou do pěti trávil procházkami po okolí a v botanických zahradách. Dožil se věku sedmdesáti devíti let a zemřel na mrtvici 26. ledna 1864.
Nikdo kromě Hahnemanna nezanechal tak hlubokou stopu v homeopatické literatuře ani neměl takový vliv na poli klasické homeopatie jako Bönninghausen. Jeho Therapeutic Pocket Book (v českém vydání BÖNNINGHAUSENOVO REPERTORIUM), poprvé publikované v roce 1846, bylo pro mnohé návodem a pomůckou a i ostatní práce z jeho učeného pera byly mezi zastánci ryzí homeopatie velmi žádané.

Bönninghausen se věnoval zejména prezentaci materie mediky tak, aby praktikující homeopat mohl důkladně porozumět hlavním charakteristikám každého léku, a jeho texty jsou z většiny zasvěceny tomuto předmětu. Velkým literárním dílem jeho života bylo patrně redigování Hippokratovým aforismů s Glosami homeopata, které vydal v roce 1863.
Bönninghausen si osvojil a uplatňoval pravidla, jak je ve své praxi stanovil Hahnemann, a jeho úspěch v praxi, jeho srozumitelný výklad homeopatické materie mediky a integrita jeho spisů mu získaly oblibu mezi všemi, kdo věří, že zákon podobnosti je skutečný zákon, podle kterého se může nemocný uzdravit.