Nepředpojatý pozorovatel

Tony Conway

Překlad Mgr. Tereza Ledererová

Esencí každého léčitele či lékaře je nepředpojatý pozorovatel: to znamená vnímat bez projekce. V životě jsme však obklopeni projekcemi – právě z toho důvodu je tak důležitá praxe. V praxi můžeme rozvíjet oproštění se od limitů svého každodenního já. Praxe může být prostředkem k naší vlastní přeměně.

V klasické mytologii byli Merkur nebo Hermes božstvy vládnoucími medicíně. Zvláštním úkolem Merkuru bylo předávat zprávy mezi lidmi a bohy – to znamená mezi říší vědomí a nevědomí. Je zde však ještě další souvislost – spojení sféry přítomnosti, každodenního života v tomto světě, a sféry věčnosti, cesty naší duše. Protože sami nemáme do sféry věčnosti přístup, potřebujeme ostatní, kteří nám budou na chvíli tak jasným zrcadlem, že nám pomohou povšimnout si našeho opravdového já a my se můžeme začít znovu rozpomínat.

Praxe

Praxe vyžaduje koncentraci, tj. poklidné setrvání, otevřené srdce a tiché pracovní úsilí. Když pacient mluví, posloucháme, co do prostoru vnáší, posloucháme ozvěnu, která se pak šíří a nakonec nasloucháme tichu. Nesnažíme se prostor vyplnit hlukem, povídáním, komentáři, dokonce ani myšlenkami. Hloubání nad tím, jaký lék by byl pro pacienta vhodný, je hlučné, i ono může kontaminovat ticho. Měli bychom být prázdní, aby pacient vnímal prostor jako pozvání. Je to nabídnutý prostor, nikoli vakuum, ve kterém vnímáme přítomnost pacienta, a pacient zažívá přijetí a empatii. Prosté vnímání přítomnosti pacienta je důležitým aspektem nepředpojatého pozorovatele.

Stejně jako u ostatních technik duchovního rozvoje je nejpodstatnější prohloubení spojení s naším Já. Soustředěné úsilí oprostit se od předsudků či vztahů je tím, co lékaře či léčitele dále rozvíjí. Prázdné, soustředěné pozornosti, do které pacient zasahuje svým vyprávěním, dosáhneme praxí. Pacienti nám pomáhají v tréninku a posílení našich dovedností. Takže koloběh pokračuje. Když jste sami vyrovnaní a koncentrovaní, vnímáte ostatní jasně. Například, když pacient udělá nějaké gesto, vnímáte energii, ze které gesto vychází. Je zde náboj. Musíme rozpoznat rozdíl mezi bezcenným komentářem postrádajícím jakoukoli energii, a výrokem, který může otevřít bránu k samotnému jádru pacientovy reality. Umění je vědět, ke kterým slovům se vrátit, kdy pacienta vrátit zpět k jeho vyprávění, kdy zasahovat a kdy zůstat v klidu. Když vnímáte přítomnost náboje, cítíte ho v místnosti. Ovlivňuje vaše tělo. Někdy prožíváte emoce, jaké jste nikdy před tím nepocítili – musíte rozlišit, zda jsou to vaše vlastní, anebo pacientovy. Takovéto jemné nuance, které vás vedou při odebírání případu, nemůžete vnímat, pokud je vaše mysl příliš zaneprázdněná, plná vašich vlastních starostí, tak, jak je tomu, když zrovna netrénujete.

Archetypy

Nepředpojatý pozorovatel nejste vy, ale je to stav, který nastane, když necháte vše plynout a necháte vstoupit Léčitele. Pacient také vyvolá archetypální dimenzi léčivé výměny. Mezi pacientem a léčitelem existuje symbiotický polarizovaný vztah. Léčitel potřebuje pacienta. Nemůžete být léčitelem bez pacienta. Nepředpojatý pozorovatel se vynoří při určitém způsobu rozhovoru, dle dohody, v určitou dobu, na určitém místě. Není ve vás samozřejmě a za všech okolností přítomen – byli byste podivným, jednostranným člověkem, kdybyste žili tímto způsobem celý život. Ve svém každodenním životě neusiluji o to, abych byl nepředpojatým pozorovatelem. Nemůžeme zcela vystoupit z procesu svého vlastního odhalování, což znamená čelit vlastnímu utrpení. Ten, kdo provází, je zároveň i ten, kdo hledá. Stejně jako se někdo snaží vyjádřit spojení s univerzem hudbou nebo obrazy, léčitel získává spojení s univerzem léčením. Nezávisle na tom, jak bravurně zvládáte analýzu případu a klasifikaci léků, základem vaší praxe je schopnost vnímat a zažívat přítomnost druhého, pokora a pravda oproštěná od předsudků – to je pravé umění léčitele. Pak navazuje správná analýza a výběr léku. Při homeopatické léčbě dostává pacient možnost odhalit, vyjádřit, předvést a objasnit, co je příčinou jeho potíží (co je třeba vyléčit). Homeopat svou praxí navazuje na tradici vycházející ze starobylé role bylinkářů a šamanských lékařů. Léčitel bydlíval pravděpodobně na okraji vesnice, nebo stranou v lese. Pacient přišel, aby porozuměl snu, nebo se zbavil problému. Možná byl léčitel milý, vřelý a dobrosrdečný, ale nemuselo tomu tak být. Nebylo to podstatné. Podstatná byla léčitelova schopnost upřímně a hluboce vnímat a vytvořit individuální lék.

Čím je lék?

Lék je přenašečem mezi vnějškem (strom) a vnitřkem (semeno). Vytváří spojení mezi sférou pomíjivosti a věčnosti. V pomíjivé realitě jsme uvězněni v koloběhu zážitků a událostí a podléháme iluzi oddělení. Cítíme, že jsme odtrženi od Stvoření. Vše se neustále mění, nic není trvalé.

Oblast věčnosti je semenem, které nás spojuje s původním zdrojem. Posilováním spojení mezi vnějším světem a vnitřním můžeme svobodněji porozumět změnám a přijímat je. Když pochopíme, že strom je ukryt v semeni a semeno je ukryto ve stromu, budeme ochotněji integrovat smysl naší duše do každodenního života. Pochopení podstaty utrpení nás osvobozuje od stále se opakujících modelů. Směr léčby, nebo-li směřování ke zdraví znamená opětovné vybudování tohoto vztahu. Lék pacientovi pomáhá rozpomenout se na stav zdraví, o který přišel.

Úloha intuice

V naší profesi existuje mnoho nejistoty ohledně úlohy instinktu a intuice. Jak homeopaté předepisují léky, které nikdy předtím neprostudovali, anebo u kterých nebyl proveden proving? Anebo objeví homeopatický lék ve snu? Podobným způsobům často nedůvěřujeme a spoléháme se na rozumovou analýzu. Přesto však existuje touha po instinktivním či inspiračním přístupu. V homeopatickém umění i vědě zahrnujeme oba světy. Jak ale poznáme, kdy se nám dostává inspirace?

Co se jeví jako inspirace může být pouhé přání nebo iluze. Pacientka má například opakované sny o oceánu a homeopat se rozhodne, že musí jít o nějaký vodní lék, celkový obraz však ukazuje na Medorrhinum nebo Natrium Muriaticum. Najednou však získáte silný vhled: Pacientka mi vyprávěla o tom, jak se často cítila v dětství. Popisuje pocit osamocení, považovala se za ošklivou a cítila se neuznávaná a ponižovaná okolími lidmi, zejména otcem. Požádal jsem jí, aby mi řekla víc o svém pocitu osamocení a malosti a ona přišla s přirovnáním, že se cítí jako kachna. Když jsem o tom poté přemýšlel, má mysl se ubírala směrem k příběhu o ošklivém kačátku, jak po dlouhé zimě, kdy se schovávalo v ústraní, zjistilo, že není kačátko, ale labuť. V té době však nebyly dostupné žádné provingy kachny nebo labutě. Po dvou letech se pacientce zhroutil partnerský vztah, což ji silně zasáhlo. Stala se samotářkou, nechtěla se s nikým stýkat a nechtěla, aby ji někdo viděl ve stavu, v jakém byla. Znovu zažívala stejný pocit osamocení, izolace a strachu.

V té době měla následující sen:

„Byla jsem na dostizích a věděla jsem, který kůň závod vyhraje. Otec mě kdysi jako dítě brával s sebou na dostihy. Abych zjistila, který kůň vyhraje, musela jsem hledat jako proutkař. Proutek byl ale zvláštní. Byl vyroben ze dvou dlouhých bílých per. Vypadala jako labutí.“

V tu chvíli jsem si vybavil škaredé kačátko, na které jsem myslel před lety. Od té doby již byly publikovány provingy léku Cygnus (Labuť). Lék se mi tímto potvrdil a předepsal jsem Cygnus Columbiana LM1. Lék jí pomohl vrátit se zpět do světa a pomohl napravit její sebevědomí pochroumané od dob dětství.

Studium Materie Medicy

Když studujeme léky, předmětem našeho studia nejsou informace na stránkách knihy. Studujeme živoucí, organickou přírodní energii. Snažíme se najít dynamický model, jádro látky, esenci, která prostupuje každý aspekt a dělá celek tím, čím je. Abychom takového porozumění dosáhli, musíme se dívat dále, než jsou psané texty, na látky samotné. Léky existují v kontextu určitého ekosystému, Země, s jejími cykly a rytmem, a Kosmu. Abychom získali nějaké spojení s lékem, musíme být pevně spojeni se Zemí. Když studujeme lék s cílem pochopit základní principy, musíme k němu přistupovat, stejně jako u pacientů, jako nepředpojatí pozorovatelé. Dovednost koncentrace, tiché a klidné práce, prázdnoty a vyrovnanosti se vztahuje stejně na studium Materie Medicy jako na odebírání případu. Používáme svou mysl i tělo jako prostředky k vnímání a pochopení léku. Můžeme nechat lék ožít uvnitř nás samých – nejen v mysli, ale i v našich očích, nosu, krku, břiše, vnitřnostech, v končetinách a v našem krevním oběhu, abychom objevili, jak myslí, jak se cítí, jak dýchá. Když lék takto prožijeme, dokážeme rozpoznat, jaké je být pacientem, jenž lék potřebuje.

Buďte sami sebou

K tomu, abychom pochopili, co je třeba u pacienta léčit, nebo v čem spočívá léčivá síla určitého léku, máme k dispozici úžasný nástroj, sami sebe. Můžeme vychýlit své centrum tak, aby rezonovalo s druhým, a pokud to děláme vědomě, můžeme rozpoznat charakteristiky změněného stavu. Musíme pak ale vědět, jak se dostat zpět do sebe samých. Vytvořit si silný smysl pro sebe samého je důležitou součástí praxe.

Když jste vycentrovaní, energie může volně proudit. Stav bdělé přítomnosti a vyrovnanosti je prostý, ale úžasný dar. Nijak nesouvisí se „znalostí sebe sama“ v podobě myšlenkové informace. Chápejte ho spíše jako BYTÍ SÁM SEBOU. Vaše nohy pevně na Zemi, spojeni s nebesy, srdce otevřené, vyvážená pravá i levá strana, nacházíte se ve svém středu, uvnitř klidní a vyrovnaní, bdělí a pozorní. To je nepředpojatý pozorovatel.