Carcinosinum

Nedostatek sebedůvěry – spojení s vnitřní silou – rakovina a její hlubší porozumění

Úvod
Lék Carcinosinum (v textu též označovaný jako Carcinosin, pozn.překl.) má v mé praxi už mnoho let své stálé místo. Porozumět hlouběji jsem se mu snažil vždycky, své tajemství ale tento lék odkrýval postupně. Nyní cítím, že nadešel čas publikovat své závěry a zkušenosti s touto nosodou, a to i proto, že je součástí zcela nového způsobu léčby, který při léčení svých klientů používám a který jsem nazval „léčení univerzálních vrstev“.

Lék
Až do nedávna jsem si myslel, že v homeopatické praxi se po celém světě používá tentýž lék označený jako Carcinosin. Já osobně používám ten holandského výrobce Dolisos, který je stejný jako od londýnského výrobce Nelson a je vyrobený z alespoň 15 různých druhů nádorů. Kolegové, kteří se v minulosti účastnili mých seminářů a také zkoušeli ve své praxi používat můj způsob léčby, mi ale zvěstovali, že na rozdíl ode mě nejsou schopni dosáhnout takových výsledků a že se jim v léčbě tohoto „vrstevnatého“ typu také tak často nedaří posun k další vrstvě (nejčastěji jí bývá lék Saccharum officinale). Jeden kolega z USA mi dokonce napsal: „Možná máš zvláštní schopnost, jak propojit své porozumění léku a poté ho vnést do léčení, protože naše výsledky s Carcinosinem nejsou tak dobré jako ty tvoje.“

I když jeho vysvětlení polichotilo mému egu, hledal jsem jiné vysvětlení; našel jsem ho o dva roky později: kvalita léku Carcinosin, který používali mí kolegové, byla odlišné od té, který jsem používal já. Lék Carcinosin vyrobený z nádoru prsu jedné ženy jistojistě není dostatečně univerzální, aby pokryl a vyřešil celou vrstvu obrazu tohoto léku, a tudíž ani není schopný způsobit posun k další vrstvě. Tento druh léku, vyrobený z jednoho nádoru, v mnoha případech podal pouze částečné a krátkodobé výsledky, a to se také dělo mým kolegům v USA, když se pokoušeli aplikovat mou metodu léčení.

Lék Carcinosinum z dílny londýnského výrobce Nelson je vyrobený z následujících rakovinných nádorů: Carcinoma Adeno (nádor žaludku), Carcinoma Papillary (nádor tlustého střeva), Carcinoma Papillary (nádor vaječníků), Carcinoma Papillary (nádor dělohy), Carcinoma (nádor střev), Carcinoma Co. (další typ střevního nádoru), Carcinoma Co. (K) – (K je směsice různých nádorů dodávaných firmou Koch Light) – Carcinoma Scirrhus (nádor prsu), Carcinoma Scirrhus (nádor žaludku), Carcinoma Squamous (nádor plic). (zdroj: A. Nelson & Co Ltd, London).

Menší průzkum, jak jsou na tom jiné země, mi ukázal, že existuje celá řada homeopatických léků Carcinosin, jejichž výroba kolísá od jednoho jediného tumoru až k 58 různým nádorům (německý výrobce Stauffen). Přehled uvádím v tabulce níže:

To znamená, že co se týká léku Carcinosin, tak homeopaté na celém světě používají naprosto různé léky, o kterých pak vedou sáhodlouhé diskuse. Je jasné, že Carcinosin vyrobený z jednoho nádoru se naprosto liší od Carcinosinu vyrobeného z 15 nebo 48 různých nádorů. Jsem toho názoru, že tzv. jednonádorový Carcinosin by měl být pojmenovaný vždy podle daného nádoru, ze kterého je vyroben, např. z Carcinoma mamma (název homeopatického léku vyrobeného z nádoru prsu) nebo Carcinoma rectum (název homeopatického léku vyrobeného z nádoru konečníku). Jako Carcinosin by měl být označen pouze homeopatický lék vyrobený z různých typů nádorů a za názvem by mělo následovat číslo udávající počet použitých nádorů, např. Carcinosin (15T) 30K.

Míchat různé typy nádorů je podle mě důležité, protože to umožňuje léku větší univerzálnost a možnost jeho použití v daleko větší šíři. A to je také důvod, proč jsem lék Lac Maternum vyrobil z mateřského mléka deseti různých žen, a stejně tak i lék Vernix caseosa, který po léku Lac-mat následuje.

Historie
Když budeme zkoumat kořeny léku Carcinosinum coby nového terapeutického homeopatického nástroje, dostaneme se k W. Boerickovi, J.H. Clarkovi a J.H. Compton Burnettovi v polovině 20. století. Pozornost si opět vysloužil v 50. letech minulého století, tehdy se mu totiž začal věnovat anglický homeopat Dr.D.M. Foubister, který ho prakticky využíval ve své praxi, aniž by kdy udělal sebemenší proving. Původ léku, který tehdy používal, je i v dnešní době stále nejistý. Cituji z článku „Původ a historie léku Carcinosin“ lékařky Dorothy J. Cooperové uveřejněném v Britském homeopatickém žurnálu, roč. 71, č. 10 z října roku 1982: „Nejdřív bylo nutné identifikovat použitou substanci. Způsob přípravy léku, jakou používali lékaři Foubister a Templeton ve své klinické praxi, odpovídal původnímu způsobu přípravy léku Carcinosin, přičemž zdroj léku zůstává neznámý. Byl koupen v USA a pravděpodobně byl vyroben z plicní výstelky.“

A postupně své zkušenosti s tímto lékem nebo s jeho provingy začalo uveřejňovat stále více a více homeopatů. Počet známých symptomů postupně rostl, hlubší porozumění tomuto léku však zůstávalo skryto. Jonathan Shore ve svém článku „Carcinosinum: přehled s případovými studiemi“, uveřejněným v Žurnálu amerického homeopatického institutu, roč. 82, č. 4 z prosince roku 1989, uvádí: „Nemohu říct, že bych identifikoval jedno jediné vlákénko vedoucí k celkovému obrazu léku, jeho jádra, které by ho jasně odlišilo od všech ostatních, například pocit zahlcení, jaký tak často vidíme u léku Calcarea, pocit rozptýlení u Phosphoru nebo určitou zbabělost u Lycopodia…“ a dále „Touhy a averze jsou velmi často oním klíčem, který homeopata navede k předepsání léku Carcinosin“.

Ve skutečnosti ale, když porozumíme jeho esenci, touhy a averze se stanou daleko méně důležité, protože právě tyto symptomy nejsou u tohoto léku vůbec stálé. To je také důvod, proč jsem v konečné syntéze klíčových symptomů zanechal pouze jednu jedinou touhu, a to „touhu po čokoládě“.

Zpět k samotnému základu
Problém s tímto lékem podle mě spočívá v tom, že spousta homeopatů do popisu jeho obrazu přidává symptomy, které, jak alespoň ukázala moje praxe, jsou nespolehlivé, a tedy irelevantní. Po mnoho let jsem tyto symptomy pečlivě zkoumal, s každým předepsáním. Tím mi tedy začalo být brzy jasné, na které symptomy má smysl zaměřit svou pozornost a které by naopak měly být z popisu léku odstraněny, abychom dostali jeho mnohem přesnější obraz, na který se můžeme spolehnout. Zdá se to být těžké oprostit se od symptomů zanesených do Materie Mediky, které tam jsou i přes to, že se už ukázaly jako neplatné. Začal jsem je tedy jednoduše vypouštět včetně těch, které pro jeho esenci neměly žádnou hodnotu, a naopak jsem přidal ty, které se mi zdály důležité. Dobrým příkladem takového symptomu je „strach“.

Nejdůležitějšími strachy (obavami) léku Carcinosin jsou: strach z rakoviny; strach z davu; strach z úzkých prostor; strach z výšek, myší, hadů; strach, že udělá chybu při zkouškách; strach, že udělá chybu obecně; strach z hromů při bouřce. Proto jsem z obrazu tohoto léku odstranil strach ze psů, strach ze tmy a strach ze žab. Neznamená to sice, že pacient typu Carcinosin se nemůže obávat psů nebo tmy, jakmile ale jednou porozumíme esenci tohoto léku a rozpoznáme ji i v našem pacientovi, strach ze psů a ze tmy přestane být relevantním symptomem natolik, abychom na jeho základě lék předepsali. Proto by takové a podobné symptomy měly být z Materie Mediky odstraněny, aby byl skutečný obraz léku daleko jasnější. Když je esence léku nejasná, jsme nuceni sbírat každý symptom zvlášť z každého provingu nebo z klinických případů, což vnáší do celého případu zmatek. Naopak, když skutečně porozumíme esenci léku, je možné postavit celý obraz pacienta ve shodě s touto esencí. A o to se také pokusím.

Esence léku: Slabé ego a jeho kompenzační mechanismy
Abychom porozuměli esenci léku Carcinosin, musíme nejprve porozumět základnímu problému pacienta s rakovinou a také, co to ve skutečnosti rakovina je; protože homeopatický lék Carcinosin je materializací (zhmotněním) rakovinného problému. Pacient s rakovinou totiž dovolil buňkám, které „nejsou jeho“, aby mu rostly v těle, aniž by proti nim aktivoval svůj obranný mechanismus, který by je zničil. Nádor je něco jako cizí entita, která svého hostitele nerespektuje a nakonec ho zničí, aniž by se zastavil před jakýmikoliv existujícími strukturami (cévy, svaly, lymfatický systém). Doslova jimi prorůstá a překročí každou hranici, která se mu objeví v cestě.

Abychom tuto situaci pochopili lépe, použijeme metaforu státu s vlastními hranicemi a vlastní armádou chránící jeho integritu. V okamžiku, kdy nepřítel překročí hranice a sám sebe jmenuje vůdcem tohoto území a domácí armáda není dostatečně silná, aby ho zajala nebo zabila, pak nepřítel na nově získané území povolá své přátele. A tak hranice překročí další vojáci. Jejich základna se tak postupně stále posiluje. Bez sebemenšího respektu k původním obyvatelům jim bere potravu a zásoby a postupně ničí všechno kolem sebe, co neslouží jejich vlastnímu záměru. Tato vojenská základna také vysílá své vojáky na další místa v zemi (metastázy), aby i tam převzali moc. Napadenému území nakonec zbývá jediná možnost: požádat o pomoc okolní státy a nepřítele napadnout tvrdými zbraněmi (operace, ozařování, chemoterapie). Tento masivní útok ale napadené území obrovsky vyčerpá a ještě ke všemu nedokáže zaručit, že bude úspěšné.

Na buněčné úrovni se děje to samé. Buněčná membrána je nestabilní a slabá a skrze ni do buňky vcházejí toxiny. Oslabená buňka už nedokáže chránit svou integritu. Tímto způsobem přijaté jedy poškozují normální funkce buňky, vyhlašují v ní anarchii a zcela ji odvrátí od její původní funkce. Celý tento proces buněčných změn ale odstartoval už dávno, dávno před tím na emocionální a mentální úrovni. A je to také emocionální/mentální úroveň pacienta Carcinosin, kde vidíme velké změny po podání tohoto léku: postupně narůstá jeho sebedůvěra až do takové míry, že začne více poslouchat svým potřebám a sám sebe chránit. Posílí své osobní hranice a je si více vědom rozlišení, co „je jeho“ a co „jeho“ není. Tím pádem už nedovolí toxickým energiím zvnějšku, aby překročily jeho osobní hranice. Více o sebe pečuje a všímá si svých vlastních potřeb a tužeb. V každodenním životě pacienta následuje proces hloubkové očisty, protože ukončí nebo upraví vztahy, které pro něj byly dosud destruktivní. Postupně v něm narůstá vědomí, že je bytost, která si zaslouží lásku a respekt. Na tělesné úrovni se tato očista může projevit značnou chřipkou nebo horečkou s vysokými teplotami, kterou neměl dvacet let. To všechno je pouze důkazem toho, že reaktivita organismu se zvyšuje.

Vlivy ze strany klasické medicíny
Stejný pocit napadení zvnějšku a následného oslabení a neschopnosti se bránit pacienti zažívají např. i po celkové vakcinaci. Jednou jsem během regresní terapie požádal svou klientku, aby se vrátila do okamžiku svého prvního očkování a zkusila popsat, co pro ni tehdy ten okamžik znamenal. Bez sebemenšího zaváhání odpověděla: „Sebralo mi to možnost bránit se sama.“ S masivním očkováním probíhajícím v dětství malým dětem a jejich imunitnímu systému vlastně vysíláme zprávu, že jeho obranný mechanismus není spolehlivý a že musí být chráněn zvnějšku. To jeho imunitní systém nejenom oslabuje, ale zasahuje i do jeho osobnosti, která tím získává pocit, že není dostatečně silná a dobrá a že se naopak musí spoléhat na druhé lidi spíše než na svou vlastní sílu a vitalitu. (více se tomuto tématu věnuji v publikaci „Postvakcinační syndrom“ – v českém překladu zatím nedostupná, pozn.red.)

Také potlačování teplot a horeček, což je projev obranného mechanismu par excellence, stejně jako používání antibiotik a kortikosteroidů může výrazně snížit jeho schopnosti. Pokud při každé infekci rodiče potlačí reaktivitu imunitního systému dítěte tím, že mu podají aspirin nebo penicilin, jak potom dítě může stále věřit, že je schopno se vetřelcům (viry, bakterie) ubránit samo? Toto chování u dítěte způsobuje sníženou schopnost reagovat, což se začne postupně projevovat nemocemi jako černý kašel, zápal plic či opakující se, chronické záněty (otitida – zánět středního ucha, bronchitida nebo rinitida – zánět nosní sliznice čili rýma).

Pacient léku Carcinosin navenek vystupuje jako tvrdý, uvnitř se ale cítí slabý a zranitelný. To je také situace, ve které se u něj objevuje nádor a musí podstoupit operaci a následné ozařování a chemoterapii. Je bezmocný, zoufalý a naprosto závislý na svém lékaři. Vždy se snažím pacienty s rakovinou podpořit v tom, aby to byli oni, kdo rozhoduje o tom, co chtějí a co nechtějí; aby sami pocítili, co je pro ně dobré. Musíte jim vrátit jejich sílu a oni si ji musí chtít vzít. Americký chirurg Bernie Siegel ve své skvělé knize Láska, medicína a zázraky (nakl. Pragma, 2012) zdůrazňuje, že jako pacient musíte být asertivní; pokud už máte být hospitalizováni, máte si vyžádat pokoj s oknem s výhledem, a pokud už máte být operováni, tak trvat na tom, aby během operace hrála vaše oblíbená hudba. Postavit se sám za sebe a naplnit své vlastní potřeby je vůbec to první a veledůležité v léčbě.

Případ Marie Lateové, jedné z mých klientek, nám může pomoci lépe pochopit, jak je však pro tyto pacienty těžké se postavit sám za sebe. Marii, mladé lékařce, byl operativně odstraněn nádor prsu, který metastázoval. Jednoho dne měla podstoupit kontrolní prohlídku močového měchýře. Lékař určil, že tak učiní suprapubickou punkcí (odběr moči pomocí injekce vpichem do břišní stěny v pubické oblasti, pozn.překl.) Marie ale měla silný pocit, že pro ni bude vhodnější použít zavedení cévky (tzv. katetrizace). Požádala o ni lékaře, který se ale musel poradit s odpovědným chirurgem. Ten Mariinu žádost zamítnul a rozhodnul se pro punkci. Marie se cítila bezmocná a neschopná mu odporovat. Došlo ovšem ke komplikaci: kontrastní látka jí byla omylem vstříknuta do dutiny břišní. Její zdravotní stav se velmi zhoršil a uzdravovala se velmi pomalu. O několik měsíců později však zemřela.

Pacient Carcinosin má tendenci dovolit ostatním, aby bojovali za něj a místo něj. Nedokáže si hájit dostatek prostoru sám pro sebe, protože do něj vtrhli ostatní a protože je příliš slabý na to, aby je z něj vyhodil. Pacient Carcinosin se musí naučit vzít osud do svých vlastních rukou.

Obnova baděje
Jedním z následků alopatické „péče“, která je spíše poškozováním, je bohužel velmi časté totální zničení jakékoliv naděje na uzdravení pacienta. Být propuštěn z nemocnice bez jakékoliv naděje a podpory je pro pacienta zdrcující. Zůstává mu už jenom zoufalství. Pacient ale potřebuje naději. Ta je ovšem v nemocnicích kompletně zničena neúprosnými statistikami a také myšlením lékařů, které je přinejmenším zvláštní. Podle nich totiž mluvit s těmito pacienty o naději je „dávání falešné naděje“. Co je to ale falešná naděje? Ano, falešná naděje je říkat pacientovi, že ho jistojistě vyléčíte, že nezemře apod. Žádný pacient se ale nemůže uzdravit, jestliže se on sám nerozhodne, že přežije. A k tomuto rozhodnutí potřebuje naději; naději, že nemusí nutně zemřít. Naději, že mu jeho lékař bude pomáhat nalézt řešení pro toto život ohrožující onemocnění a že je také schopný toto řešení nalézt. Pacient musí být v tomto svém pokusu respektován a musí vědět, že jeho lékař mu bude poskytovat tu nejlepší možnou péči, jaká je jen možná. Žádná statistika neurčuje, kolik šancí existuje na vyléčení; to si určuje jen sám pacient.

Musí se propojit se svou vnitřní silou, a to i přes to, že během operace, ozařování a následné chemoterapii se jí musel vzdát a delegovat ji na svého lékaře. Musí být podpořen, aby znovu převzal odpovědnost nad svým životem, a musí být také veden k tomu, aby dělal víc než jen pouze čekat a doufat, že se neobjeví relaps léčby. Měl jsem kdysi pacientku, které se po provedených chemoterapiích dařilo skvěle, téměř žádné vedlejší účinky léčby. Po sedmé dávce cytostatik (léky používané při chemoterapii, pozn.překl.) lékař rozhodl, že pacientce podá ještě další dvě dávky, aby se zjistilo, zda by progres v léčbě mohl ještě pokračovat. Ona z toho ale dobrý pocit neměla, a tak jeho návrh odmítla s tím, že počká, zda se nádor zmenší i bez další chemoterapie.

Již zmiňovaný doktor Bernie Siegel poskytuje jasný obraz toho, co je falešná naděje: „Celý koncept falešné naděje je to nejabsurdnější, co jsem kdy slyšel. Proč bychom se měli pokoušet ospravedlňovat naději na základě statistik? Naděje je variabilní a může statistiky naprosto změnit. Dejme tomu, že 99 % pacientů zemře vlivem kondice svého zdraví. Zaměřme se však na fakt, že stále existuje šance na přežití. A když potom skupině lidí řekneme, že deset procent z nich přežije, u 30 %, 40 % či dokonce 50 % objevíme zlepšení jejich zdravotního stavu.“

Vložte osud svých pacientů zpátky do jejich vlastních rukou. Projděte s nimi existující možnosti léčby jako s někým, kdo je naprosto odpovědný za své vlastní zdraví a život. Tento přístup je velmi důležitý a zvyšuje šance na uzdravení. Pacient musí být silný, aby dokázal čelit poznámkám lékařů a ostatních lidí, kteří v jeho vyléčení nevěří.

Obnova reaktivity z rakovinného stavu buňky do stavu infekčního
Reaktivitu můžeme definovat jako schopnost člověka udržet svou mentální, emocionální a fyzickou integritu (celistvost) díky účinnému ochrannému systému, který brání organismus před rušivými vlivy zvenčí. Na mentální úrovni musí být člověk vybaven podporujícím smýšlením o sobě samém, o svém životě a také o světě kolem sebe; tzn. musí vědět, že jeho život má smysl a že se narodil s nějakým záměrem. Musí vědět, že to, co dělá, přináší dobro jemu samotnému, ostatním a koneckonců i světu. Na emocionální úrovni potřebuje cítit radost a lásku sám k sobě, k ostatním lidem, k přírodě, k Zemi a k celému vesmíru. Potřebuje být způsobilý vyjadřovat své emoce, a to i ty běžně označované jako negativní: podrážděnost, vztek, smutek či žal. Na fyzické úrovni potřebuje mít člověk dobrý imunitní systém, který je schopný vyčistit jeho tělo od toxinů, virů a bakterií.

Nejlepší reakcí našeho organismu k aktivaci obranného systému v okamžiku, jakmile je narušená vnitřní rovnováha, je samozřejmě horečka. Přesto existuje spousta těch, kteří, byť tomuto mechanismu rozumí, stále považují horečku za nepřítele, kterého je potřeba potlačit. Tak totiž v současnosti reaguje většina lidí a lékařů; děti náhle dostanou horečku, na den či dva, což je ve skutečnosti znak dobré reaktivity jejich organismu. Pokud jsou ale tyto reakce jejich obranného mechanismu opakovaně potlačovány antipyretiky (léky snižující horečku) a antibiotiky nebo u závažnějších onemocnění dokonce kortikosteroidy, jejich ochranný systém se tím pomalu oslabuje a pak už je jen velmi tenká hranice oddělující obyčejné infekční onemocnění od vzniku rakoviny.

Také je třeba mít na paměti, že infekční stav je daleko reaktivnější (čili s horečkou) než stav rakovinný (bez horečky). V rakovinném stavu má totiž organismus daleko méně síly (je slabší) než nádor samotný, zatímco v infekčním stavu má organismus dostatek síly na to, aby infekci zdolal. Nebo je tato jeho přirozená síly aktivována pomocí vhodného homeopatického léku.

V infekčním stavu si energie člověka dokáže s nemocí poradit sama: vysoká teplota povzbudí metabolismus člověka, okamžitě se zvýší počet bílých krvinek, zrychlí se cirkulace krve v těle, v nakaženém místě, popř. v celém těle se rozšíří cévy a člověk ztrácí chuť k jídlu, aby se jeho zažívací systém mohl soustředit na vyloužení toxinů z těla. Může se objevit průjem, rýma, nadměrné pocení nebo různé erupce na kůži – to všechno jsou signály vylučovacího mechanismu. Tento proces velmi často nastává právě po podání homeopatického léku. Stejně dobře ale může být znakem nastartovaného uzdravujícího procesu samotná infekce; vzpomínám si na 45letého pacienta, kterého zchvátil dvojitý zánět středního ucha a mohutné výtoky z uší po jediné dávce Saccharum officinale 200K. Nic takového za posledních pět let neprodělal a ani neměl žádné potíže s ušima. Nicméně krátce po této infekční reakci organismu kompletně zmizely jeho dlouholeté kloubní potíže a jeho celková kondice se o mnoho zlepšila.

Vůbec není náhoda, proč děti procházejí řadou nemocí projevujících se erupcemi na kůži, jako jsou zarděnky, neštovice, spála apod., že snadno chytnou rýmu a že jsou velmi náchylné k různým infekčním onemocněním s vysokými teplotami. Každý, kdo si je tohoto vědom, také ví, že očkování, antipyretika, antibiotika a další léky s potlačujícím účinkem, běžně používané v moderní medicíně, mají svou odvrácenou tvář: pomalu, ale jistě odvracejí tuto ještě zcela nevyvinutou lidskou bytost směrem k rakovinnému stavu. A tento fakt popsal už Hahnemann před dvěmi sty lety. Není divu, že v současné době čelíme tak obrovskému výskytu rakovin a celé řadě duševních nemocí po celém světě, jejichž počet se každoročně neustále zvyšuje.

Rakovinný stav je stav nízké reaktivity organismu. Není zde žádná akutní fáze, žádná zvýšená teplota či dokonce horečka, žádné kožní reakce (erupce) ani žádné zvýšené vylučování toxinů (pocení, průjem, rýma apod.) V celém procesu nevidíme žádný průlom, po kterém by následovalo zklidnění a nastolení rovnovážného stavu tak, jako je běžné u infekčních onemocnění. Spíše naopak: většinou se pacient potýká s chronickou nerovnováhou v organismu, která se velmi často ani nijak neprojevuje na fyzické úrovni. Rakovina může růst dlouhodobě bez jakýchkoliv znamení a signálů, že se něco děje špatně. Pro holistického lékaře ale samozřejmě existuje řada symptomů nejenom na fyzické úrovni, ale také na mentální a emocionální, které mohou poukazovat na tzv. prekancerózní (předrakovinný) stav. Takový lékař je schopný pomoci pacientovi vrátit tento rakovinný stav do stavu infekčního, a tím předejít, aby pacient sklouznul do chronických nemocí typu srdečních onemocnění, rakoviny apod. Tato preventivní ošetření jsou však stále spíše výjimkou než denní praxí; většina pacientů je totiž s rakovinou konfrontována náhle a o to s větším překvapením, co se jim to stalo, protože celá desetiletí téměř neznali, co to je chřipka nebo horečka, a tak si mysleli, že jsou naprosto zdraví. Vypadá to, jako by se nádor objevil v těle najednou, my ale víme, že roste pomalu a několik let, někdy i desetiletí dávno před tím, než dosáhne dostatečné síly stát se skutečně zdravotním problémem.

Během stárnutí nastává posun od infekčního stavu ke stavu rakovinnému naprosto spontánně a je výrazně urychlen vakcinací a ostatní potlačující léčbou. Reaktivita organismu je tedy velmi důležitou kvalitou nejenom na úrovni fyzické, ale i na mentální a emocionální: jestliže nějaká osoba dovoluje ostatním, aby ji utiskovali, imunitní systém udělá to samé na fyzické rovině. Průzkumy provedené V USA zjistily, že imunitní systém optimistů je o 60 procent silnější než pesimistů. Z tohoto důvodu je velmi důležité, aby pacienti s rakovinou věřili ve své uzdravení, aby se cítili, že jsou silnější než jejich nádor(y), a aby zkrátka „do toho šli naplno“. Nikdy není dobré znamení, když pacienta s rakovinou doslova oloupí o naději na vyléčení; jedna z mých klientek tento přístup zažívala dokonce opakovaně. Poprvé jsem ji viděl před pěti lety, naprosto zoufalou. Byla právě po amputaci obou prsů (oba dva v průběhu jednoho roku) s rozsáhlými metastázami v páteři, plicích a játrech. Po šesti měsících od začátku „alternativní“ léčby se objevily první signály probíhajícího uzdravování: postupná kalcifikace metastáz v páteři. Když se to dozvěděla z RTG snímku, měla radost. Radiolog ji však utnul slovy „Madam, teď si už určitě nemyslíte, že se ještě můžete uzdravit, že ne…?“ V současné době je naprosto bez nálezů a ve výtečném zdravotním stavu přesvědčená o tom, že je to pouze otázka času, kdy se uzdraví úplně. Entusiasmus, kterým ona a její manžel sršeli během poslední kontroly, lékaře vyvedl z rovnováhy natolik, že se o něm vyjádřil větou „Madam, jste si vědoma toho, že máte nevyléčitelnou nemoc?“ Tyto zkušenosti mě naučily domlouvat si se svými klienty schůzku co možná nejdříve po jejich kontrolách u lékaře, protože depresivní stavy oslabují imunitní systém. Ten právě ale potřebuje být posílen ze všeho nejvíc a co nejdříve.

Otcovský princip
Postava otce, resp. otcovský princip, zaujímá v obrazu léku Carcinosin důležité místo. Otec je totiž tradičně symbolem sebedůvěry, síly, společenské pozice a realizace možností, které malé dítě má k dispozici. Základ potíží pacientů typu Carcinosin proto leží v dětství. Je to právě otec, kdo musí dítěti potvrdit jeho schopnosti a dodat mu důvěru, když se věci kazí nebo nabírají špatný směr. Pokud otec dítě kritizuje a nikdy ho nepochválí, když ho nestimuluje a není mu dostatečnou oporou, nebo když po něm chce příliš, takové dítě se bude cítit neschopné otcovy požadavky a očekávání naplnit a pak se bude cítit slabé na všechno. Dítě, na které je uvaleno příliš mnoho odpovědnosti; dítě, které je příliš často trestáno za to, když udělá něco špatně, nebo dítě, které soustavně získává pocit, že ať udělá, co udělá, nikdy to není dost, takové dítě postupně ztrácí důvěru v sebe sama. Zcela logickým vyústěním pak je jeho úpěnlivá snaha potěšit svého otce, matku, učitele apod. tím, že bude extrémně pracovité a bude se snažit být nejlepší ve třídě nebo v tom, čemu se věnuje. Tento typ často vídáme jako tzv. hodná holčička, hodný chlapeček, kteří se snaží dostát uznání nebo pochvalu od svého otce. Tyto lidé se bojí udělat chybu a mají strach ze zkoušek. Aby nebyli kritizováni a vyhnuli se hádkám a konfliktům, jsou dochvilní a přesní, udělají všechno, o co je druzí požádají, nechají si od druhých všechno líbit nebo se je snaží všemožně potěšit. Takoví lidé se nenaučí se bránit a hlídat si své vlastní hranice. Už jako malé děti bývají ve škole často terčem útoků svých spolužáků, kteří cítí jejich slabou sebeochranu.

Tohle všechno ale neznamená, že by otec byl jedinou osobou, která je odpovědná za tyto slabé ochranné mechanismy dítěte nebo za strach dítěte udělat chybu. Na tom se může podílet jakákoliv osoba, která představuje autoritu, ať je jí otec, matka, duchovní představitel, chůva, starší sourozenec či učitel. Konkrétně ten může takovému stavu přispět, když dítě před celou třídou označí za hloupé, které se nemůže nikdy nic naučit. Základní nedostatek sebedůvěry je univerzální problém a do určité míry se s ním potýká každý z nás. Mnoho lidí ho vykompenzovalo tím, že tvrdě pracují a jsou ve vysokých postech; výší svých příjmů jako by chtěli získat od ostatních tolik touženou pochvalu a ocenění. Dost často se také dítě s tímto základním nedostatkem důvěry v sebe sama už rodí, která je v jeho dětství pouze aktivována, přičemž otec vůbec není její příčinou.

Vznik obrazu esence léku Carcinosin
Pacient, který potřebuje lék Carcinosin, má velmi nízkou úroveň sebehodnoty a základní nedostatek sebedůvěry v kombinaci se slabou ochranou. Proto je velmi náchylný ke všemu, co může jeho sebedůvěru ještě více podkopat a není schopný se postavit sám za sebe. Jeden ze způsobů, jak s touto „výbavou“ přežít, je přizpůsobivost a vyhýbat se kritice, jak jen to je možné. To proto se snaží svou práci udělat co možná nejlépe, doma ale může naopak být nepořádník či nepořádnice. Také se snaží vyhovět požadavkům druhých, a tím si získat jejich pochvalu.

Současně u takových pacientů objevíme tzv. únikové tendence z tohoto nepřátelského světa plného kritiky a neustálých požadavků do světa, kde vládne harmonie, do světa fantazie a snů. To proto jsou takoví lidé schopni číst hodiny a hodiny bez přestání, to proto tak rádi chodí do přírody, hrají si se zvířaty nebo jsou uchváceni hudbou a tancem, kterým mohou svobodně vyjádřit všechny emoce, které museli, jako součást své strategie přežití, potlačit. Velmi často je hudba dojímá k pláči. Také obliba v cestování bývá únikovou strategií; vnější svět je pro ně ohrožující a oni z něj doslova potřebují uniknout. Protože mají slabé hranice, hrůzy a strašlivé věci profánního života se jich silně dotýkají. Situace, ze kterých nemá možnost úniku, jako jsou úzké prostory nebo výšiny, v něm vzbuzují úzkost. Čtením, hudbou a tancem se ale dokáží zharmonizovat a zbavit se rušivých energií.

Protože si ale taková osoba nevěří a má strach, že udělá chybu, může se snažit svou důvěru nasytit tím, že bude jednoduše skvělá a ze všech nejlepší. S lidmi, kteří jsou stejně dobří jako on, se cítí nesvůj; v takových chvílích se může chovat arogantně a mít tendenci jen velmi málo mluvit o svých úspěších. Tak, jak je na jedné straně přecitlivělý na kritiku od ostatních, na straně druhé úspěchy druhých sám kritizuje. Potřebuje obdiv. Tohle všechno může dotyčnou osobu Carcinosin doslova vtlačit do situace pracovat tak tvrdě, aby se dostal mezi špičku, elitu a mezi ní se udržel. Tím ze své práce udělá prioritu svého života. U takové osoby můžeme cítit, že jejím problémem je takto se projevující se ego; co se ale navenek jeví jako silné a velké ego, je ve skutečnosti slabé ego uvnitř. V pasivnější formě se osoba typu Carcionsin cítí mnohem méně talentovaná, než ve skutečnosti je, a své talenty projektuje na určitého učitele nebo gurua. Ví, že je mnohem méně talentovaný než on, líbí se mu ale být mu nablízku, doslova v jeho stínu a zkoušet dělat, co dělá jeho učitel (napodobovat ho), i když ví, že nikdy nedosáhne jeho schopností.

Je pravda, že všechny tyto kompenzace mohou nějakým způsobem uklidnit slabé ego, je to ale jako chroupání čokolády, když ve skutečnosti potřebujeme lásku a cit. Čokoláda tě nikdy neuspokojí plně. Na tomto místě může Carcinosin velmi pomoci, protože může problém ega vyřešit zevnitř. Rok či dva po léčbě tímto lékem se lidé cítí daleko sebejistější a jejich ego je uspokojeno; proto může v klidu spát jako kočka na kanapi.

Existuje ještě jeden způsob, jak uniknout tomuto pocitu vnitřní slabosti, a sice odmítnout udělat, co se po mně vyžaduje. Jednoznačně říct „Ne, tohle nemůžu udělat“, aniž by to zkusil. Děti tohoto typu jsou velmi nesmělé, stydlivé a každá negativní zkušenost jenom potvrzuje jejich představu o sobě jako neschopných. Velmi snadno se urazí, jsou citlivé na pokárání, jsou tvrdohlavé a neschopné uznat, že udělaly chybu. Někdy dokonce odmítají poslechnout své rodiče. Mají obrovský strach z vystoupení na veřejnosti a snaží se vyhnout jakémukoliv zklamání. Důsledkem toho je, že jsou nešťastné, zlobivé až agresivní doma, ale slabé a měkké ve škole, kde jsou velmi často terčem pošťuchování či dokonce útoků.

Dalším způsobem, jak kompenzovat a vyřešit svůj pocit slabosti a méněcennosti, je dokazovat si, že „přeci jsem schopný a talentovaný“; taková osoba má velkou potřebu neustále všechno kontrolovat. Tím se stává velmi vytrvalým a extrémně organizovaným, plánuje naprosto všechno a nic nenechává náhodě. Tento přístup je v podstatě obraz léku Cuprum metallicum, který také často vídáme u pacientů Carcinosin. Není od věci zmínit zajímavost, že pacienti s rakovinou mají velmi často v krvi vysokou koncentraci mědi a také koncentrace mědi v rakovinou zasažené tkáni je daleko vyšší než ve tkáni zdravé. Jak jsem už zmiňoval ve svém článku o mentálním obrazu mědi v časopise Homoeopathic Links 2/92, homeopatická měď je vůbec nejbližší lék Carcinosinu. Často v jednom pacientovi vidíme jak obraz Carcinosinu, tak Cuprum. To je také důvod, proč v současnosti tak často používám lék, který je kombinací obou dvou; jmenuje se Carcinosin cum Cuprum a vyrábí ho holandská firma Dolisos. K dostání je v potencích od 5C až k 30K a výše. Tento lék podává skvělé výsledky.

Před léčbou (výroky klientů)
Jestliže chceme dobře porozumět esenci léku Carcinosin, je zajímavé sledovat, jak se lidé v obrazu tohoto léku vyjadřují a co říkají. Zde několik příkladů.

„Není mi dovoleno, abych zklamal nebo udělal chybu. Za všechno jsem pokárán.“

„Nebyl jsem nikdy chválen. Můj otec mi vždycky říkal, že na tohle nemám, že toho nejsem schopný. Velmi lehce se tak nechám zatlačit. Také je ve mně spousta potlačeného vzteku.“

„Cítím se méněcenný, jsem jako ta černá ovce. Můj otec mě kritizoval, jak vypadám.“

„Neumím říct „ne“, na všechno kývnu, jinak cítím vinu. Vždycky se vyhýbám konfliktům.“

„S každým a se vším hned souhlasím, velmi snadno. Nedokážu se postavit sama za sebe.“

„Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy měla teplotu či horečku.“

Po léčbě (výroky klientů)
„Cítím se, že jsem někdo, už necítím, že bych měla menší hodnotu než ostatní. Moje důvěra je mnohem silnější.“

„Dokáži si vyhradit volný čas sama pro sebe, aniž bych se za to cítila vinna. Dokáži pomoci druhým bez toho, abych jejich problémy přebírala na svá bedra. Dokáži daleko jasněji rozlišit, co je jejich a co je moje.“

„Mnohem snadněji dokáži říct „ne“ a uchránit svůj prostor. Necítím vinu za to, když si udělám čas pro sebe a pečuji o sebe.“

„Dovolím si vyjádřit svou zlobu, když někdo vůči mně projeví nedostatek respektu.“

„Dokáži vyjádřit, co si myslím a co cítím. Dělám to nejlepší, co dokáži. A je to v pohodě – nemusí to být perfektní.“

„Dokáži udělat to, co chci udělat.“

„Udržuji si odstup od svého otce, mám také svůj vlastní vlastní život.“

„Stanovila jsem svým dětem jasné hranice mého prostoru a naplňuji si své potřeby.“

Fyzické symptomy
I když fyzické potíže klienta nejsou většinou tím nejlepším vodítkem k nalezení správného léku, přesto nám mohou být nápomocné, obzvlášť v akutních případech, kdy námi vybraný lék buď potvrdí, nebo nás navedou k jinému léku. V případě Carcinosinu podle mě může každý symptom či potíž na fyzické rovině vyřešen, pokud s lékem souhlasí symptomy na rovině mentální či emocionální.

Nicméně některé symptomy u tohoto léku přesto vidíme častěji: modré bělmo, četná mateřská znaménka, skvrny café-au-lait, mrkání, krátké nehty okusováním, bradavice či výrůstky na dlaních a chodidlech, molluscum contagiosum (virové onemocnění kůže charakteristické tvorbou bradaviček), akné, cysty, fibromy (nezhoubné kožní útvary), sinusitidy, rýma, nateklá a bolestivá ňadra před menstruací, která je bolestivá, a samozřejmě všechny typy rakovin. Samozřejmě se mohou objevit i další symptomy; vybral jsem pouze ty, které se mi zdají být důležité.

(text byl publikován v časopise Homoeopathic Links 1/98)
zdroj: http://www.tinussmits.com/3861/carcinosinum.aspx

přeložila Kateřina Komorádová