Být zdravá

Meduňka 5/2008

Homeopatickou celostní léčbu vyhledávají především chronicky nemocní lidé. Vyzkoušeli už všechno možné, konvenční medicínou počínaje a alternativnímni metodami konče a všechny možné kombinace obojího. A stále mají ty samé potíže a k nim se přidávají nové. Jsou zoufalí. Většina mých klientek jsou ženy. A mnohé z nich si přečetly, že homeopatie, jak kdysi prohlásil její zakladatel Dr. Hahnemnn, „navrací zdraví“. Přicházejí s touto nadějí a s tělem plným neduhů, kterých se chtějí zbavit. Představují si, že dobrý homeopat možná nalezne dobrý lék na jejich neduhy – a je vyhráno. Vše bude jako dřív.

A tak se hned na první konzultaci zeptají: Kdy budu (po mnoha letech nikdy nekončících zdravotních problémů) zdravá? A já se ptám: „Co tím myslíte?“ A ona na to: „No, já nechci nic zvláštního, chci být prostě jenom normální, žít normálně, jako druzí. Jako jsem žila před tím. Nemoc mě hrozně omezuje. Cítím se tak slabá, že musím být ke každému hrozně hodná a nechat si všechno líbit. Jsem tak nevyspaná a zlámaná, že už nemůžu ani vynadat kolegovi v kanceláři, když něco udělá špatně. Mám tak slabý žaludek, a tak špatně snáším alkohol, že už ani nemůžu chodit na večírky. Musím se pořád kontrolovat, co sním, nemůžu si dopřát ani dorty a zmrzliny, jako moje kamarádka, ani cigarety, se kterými jsem musela přestat už před lety. A jsem naprosto nezábavná společnice, protože co jsem onemocněla, jsem pořád smutná, svět mi připadá krutý, ztratila jsem výřečnost a vtip, takže mě ani už na večírky nezvou. Chci, abych byla zdravá, abych mohla vrátit každou ránu, aby mě emočně nerozházelo ani to největší utrpení, s nímž se setkám nebo které způsobím, takže bych měla stále dobrou náladu, ať se děje co se děje. K tomu chci být svůdná a krásná, abych mohla manipulovat muži a abych se necítila uťápnutá mezi přítelkyněmi. Já nechci nic zvláštního, jen peníze, majetek, moc ( tu ženskou, nad muži) a hroší kůži. Chci být zkrátka normální. Jen tak si zasloužím, aby mě ostatní milovali a uznávali. Ale protože kvůli nemoci taková nejsem, nemám ráda ani sama sebe, už to ani nejsem já, nenávidím se, že už nejsem normální. Takže: Kdy budu zase zdravá a normální?“ A na to existuje jenom jedna odpověď: „Už nikdy“.

Cesta nemoci nám ukazuje naše slabé stránky a označuje zřetelně ty vlivy, záliby a postoje, které nás nejvíc zraňují a poškozují. Ty musíme opustit jako první. Pokud se na této cestě poučíme, máme naději na uzdravení. Hned na počátku cesty zjistíme, že mnohé z toho, co je tzv. normální je ve skutečnosti nenormální. Nezřízená konzumace potravin a věcí, nesoucit, násilí a lživý obraz světa televizních programů ( na něž se už kvůli depresím, které z toho mám, stěží můžu dívat), povrchní,ve skutečnosti zcela neuspokojivé, záliby, to vše jsou první věci, které musí člověk na cestě nemoci obětovat. Naše tělo a mysl si o to říkají.

Nemoc je cesta ke zdraví – tak to vidíme prismatem homeopatického přístupu ke člověku a k léčbě. Homeopatie nebojuje proti nemoci. Podává lék, který u zdravého způsobuje právě ty chorobné symptomy, s nimiž nemocný přišel. Homeopatie naopak posiluje hluboké uvědomění zraňujících vnějších vlivů i sebezhoubných vnitřních postojů. A tak léčí. Proto je tak úspěšná právě při léčbě dlouhodobých a jinak nevyléčitelných chronických nemocí.Ty nelze totiž vyléčit jinak, než se zároveň probíhající změnou vnitřního postoje. Není ani třeba za tím účelem vyvíjet jakoukoliv aktivitu. Jde spíš o to, poddat se proudu a čekat a pozorovat, neboli vnímat, co se s námi v procesu léčby děje. A zjistíme, že homeopatie nepodporuje agresi (která se stala normou), ale soucit, nepodporuje vztek a nenávist (které se staly normou), ale klid, nepodporuje egocentrismus (který se stal normou), ale pochopení většího celku, než jsem jen já, nepodporuje konzumní poslušnost a konvenci (které jsou normou), ale vlastní pochopení světa. Zároveň s ustupující nemocí ustupují i zraňující a vnitřně neprospěšné sebeklamy, záliby a postoje. A tak správně vedená homeopatická léčba nikdy nemůže člověka vrátit zpět k normálu. Může jej však navrátit ke zdraví. A někdy, docela paradoxně, mohou být zdravější právě ti, kdo se zdají být nemocní, ale přijali svůj stav jako cestu k pochopení.

V samotných základech homeopatického přístupu k léčbě je názor, že v člověku je část andělská, vnitřní, jemnohmotná, vlivná, ale neviditelná. A část hrubá, hmotná, tělesná. Porucha hrubé tělesné složky je vždy způsobena zmatkem v té andělské, řídící a rozhodující. Hahnemann jí říkal dynamis. Tato vnitřní složka přežívá i po smrti a je nezničitelná. Pokud člověk přenáší svou pozornost příliš na materiální a povrchní aspekty existence, andělská složka tím vždy trpí, a to se projeví negativně i na materiální úrovni, v jejím hmotném těle. Homeopatický rezonující lék, substance uvedená do stavu nehmotného zředění, ji potěší, navrátí jí její původní vibrace a tím i radost, harmonii. Harmoničtější anděl v nás si vytvoří harmoničtější orgány, vrátí jim harmonickou strukturu i funkci. Toto je standardní systém homeopatické léčby.

A tak se můžeme zeptat: „Je na homeopatii zasazené do současného světa něco normálního?“ Odpověď zní: „Nikoliv. Homeopatie je nenormální. Nepodporuje normálnost. Pokud se vydáme na cestu k tělesné a duševní harmonii, můžeme jí dosáhnout. V nemocném světě však stejně není normální.“