Být odborníkem na své zdraví

Nová Regena 7–8/2013

Zdraví je nyní velmi nedostatkové zboží. A nedá se nikde koupit. Skoro všichni trpí většími nebo menšími chronickými potížemi, a to od útlého věku. Můžeme se ptát, zda je to tím, že je nyní tolik jedů v našem prostředí, ve vodě, v potravinách a v lécích, tolik elektrosmogu, tolik nejistoty v sociálních vztazích. Ano, jistě, to určitě nic nepřidává k našemu zdraví. Ale můžeme si všimnout, že zatímco někteří vzácní jedinci zvládají všechny tyto zátěže v relativní pohodě a zdraví, přičemž jen sem tam dostanou rýmu nebo chřipku, jiní se zcela hroutí, nikdy jim není dobře a čas od času je jim i velmi zle. Je tedy zjevné, že na stejné prostředí reagují různí lidé různě. Proč? Odpověděl na to už před dvěma sty lety zakladatel homeopatie Samuel Hahnemann ve své knížce Organon léčebného umění, když vysvětlil, co je příčinou zdraví i nemoci: „Ve zdravém stavu je člověk ovládán duchovní životní silou (autokracií), která hmotné tělo (organismus) oživuje v podobě dynamis a udržuje všechny jeho části v obdivuhodně harmonickém souladu pocitů a činností /…/ Hmotný organismus není bez této životní síly schopen pocitů, činnosti, zachovávání sebe sama…“ Porucha v proudění životní síly způsobuje nemoc, oprava poruchy navrací zdraví, i když okolní podmínky zůstávají stejné.

Organon je základní knihou homeopatů a všichni, kdo si název homeopat zaslouží, podle ní dodnes praktikují. Jsou jich miliony. My, homeopaté, vycházíme z faktu, že člověk má nejen tu svou materiální složku, snadno ovlivnitelnou vnějším prostředím, ale i svoji duchovní složku, životní (vitální) sílu, nadřazenou fyzickému tělu, která tělo ovládá, buďto dobře, a tím způsobuje odolnost a zdraví, nebo špatně, nedostatečně, a tím umožňuje vznik nemocí – poruchy zdraví. Stejnou zkušenost měli i v Číně, kde se životní síle říká čchi a v Indii, kde je nazývána prána. Abychom se uzdravili, musíme obnovit harmonický tok naší vitální síly. Ta však byla v naší materialistické éře vytěsněna, zakázána, na školách nebo v ordinacích se o ní nesmí mluvit ani šeptem a nesmí jí být věnována sebemenší pozornost pod trestem, že budete označeni za ne-vědce. Převážná část našich vědců (oficiálně ani jediný) tedy o vitální síle nic neví. Jsou to ne-vědci, pokud se týče významné části naší bytosti. A to zrovna té, která má na starost naše zdraví. A tak se můžeme setkat s odborníky na kožní nemoci, kteří neumí vyléčit ekzém, s diabetology, kteří nikdy nevyléčili žádnou cukrovku a s neurology, kteří si neví rady s migrénami. Setkáváme se s odborníky, kteří nejsou schopni navrátit zdraví, protože si všímají jen jedné, materiální, složky člověka.

Naštěstí v naší společnosti existuje dělba práce. Nechme materialistické odborníky, ať léčí materiálno, a obraťme se s naší narušenou vitální silou na jiné odborníky, kteří práci s ní mají v popisu práce. Například na homeopaty. Ti si také dobře uvědomují podstatný rozdíl ve slovech „léčení“ a „vyléčení“. Jsou schopni i toho druhého. V obrovském objemu odborné homeopatické literatury nacházíme například zprávy o vyléčených hemofiliích (materiální léčba jednoho hemofilika může přijít až na desítky milionů korun, a to bez vyléčení), cukrovkách, alergiích, artrózách, psychózách… a mnoha dalších chronických stavech, běžně se v naší populaci vyskytujících, které jinak přetrvávají do konce života i při vzorné materiální léčbě.

Nicméně najít homeopata také není jednoduchá věc. Jsou dokonce i takoví lidé, kteří o sobě říkají, že jsou homeopaté, ale o vitální síle a knize Organon léčebného umění nechtějí nic ani slyšet. Ti pak samozřejmě mají k vyléčení naší vitální síly, a tím k navracení zdraví, velmi ztíženou cestu.

Pokud tedy najdete homeopata, cesta k uzdravení se otevírá. Nemusí být snadná, už kvůli „civilizačním“ vlivům, které jsem vyjmenoval na začátku. Je nutné k němu pravidelně docházet. Je nutné se mu (nebo jí) svěřovat s mnoha věcmi osobního rázu, které se třeba ani přímo netýkají předmětné nemoci, ale jsou potřebné k určení správného, celostně působícího léku. Je často třeba dojíždět i na větší vzdálenost. Není to zadarmo, protože pojišťovny u nás homeopatickou péči neplatí (na rozdíl od některých evropských zemí). Homeopat by měl mít certifikát z homeopatické školy, ale pořád nevíme, zda má skutečně talent a zda to, co se naučil ke zkouškám, už případně nezapomněl. Nakonec dojde k vyléčení naší vitální síly, a tím k odstranění chronické nemoci a k celkovému posílení zdraví. Takže už k homeopatovi nechodíme, ale na nemoci zapomenout nemůžeme. Kolem nás jsou nemocní, v rodině, mezi přáteli, kolegové v kanceláři. Jednoho dne můžeme pod vlivem prostředí znovu onemocnět.

Mnoho lidí to řeší tak, že se sami stanou odborníky na vitální sílu. Vystudují si při svém běžném povolání homeopatii, a znalosti pak uplatňují jak u sebe, tak u lidí kolem sebe. Často zjistí, že se upevnilo nejen vlastní zdraví nebo zdraví rodiny, ale že posílila také jejich prestiž na běžném pracovišti mezi kolegy, když se podařilo některému z nich odstranit nevyléčitelný problém. Navíc – znalost homeopatie je o znalosti přírody a jejího vztahu k člověku, je to báječný koníček a zábava, a to s velmi praktickým cílem. Jak jsem si všimnul za těch osmnáct let, co přednáším na Homeopatické akademii, někteří absolventi tomu propadli natolik, že své původní zaměstnání dokonce opustili, aby si založili profesionální homeopatickou praxi, a nebo ji vykonávají vedle své hlavní profese. Proč ne, po homeopatech je a bude velká poptávka.