Belladonna nikdy z módy nevyjde

Celkem zajímavý případ. A to hned z několika hledisek. Posuďte sami…

Dominuje zde jednoduchost léčby a rychlost uzdravení. Těsně před koncem dopolední ordinace volání na mobil. Indická restaurace. Kousek od mého pracoviště je malá indická restaurace, kam občas zajdu na oběd. Dal jsem personálu na sebe číslo, kdyby něco potřebovali. Nikdo z nich neumí slušně česky a navíc jsou příznivci ajurvédy a homeopatie. Hovor byl veden v angličtině.

„Můj kolega má vysokou teplotu a velké bolesti celého těla. Skoro nemůže chodit a mluvit.“ „Jak to má dlouho“, ptám se. „Od rána.“ „Musím ho vidět“, přikazuji. „Hned ho přivezte. Počkám tu na vás.“

Čekám asi čtvrt hodiny, pak jdu do města na oběd a něco zařídit. Od půl druhé mi začíná odpolední ordinace. Nemohu plýtvat časem a čumět z okna, až se Indové dostaví. Při obědě (oni měli zavřeno pro nemoc) opět telefon. „Jsme na klinice.“ „Tak jo“, říkám s jistou úlevou. V nemocnici se o něj jistě postarají. Buď si ho tam nechají, nebo ho pošlou s antibiotiky a antipyretiky pryč. V klidu si zařizuji své věci a po jedné hodině vcházím do společné čekárny, kde jsou tři ordinace včetně té mojí, celostní.

Co nevidím: Na lavici bezvládně leží Ind a druhý (který volal) sedí zhrouceně vedle něj. Nevšední scenérii dokreslovaly moje fotografie Sinhálců ze Srí Lanky, jež čekárnu spolu s palmičkami ve velkých květináčích „zdobí“. Další povalující se pacienti čekající na moji praktickou kolegyni, byla romská rodinka. Přítomní byli tedy tmavé pleti, navíc všichni včetně dvou dětí nápadně obézní, rezignovaní. No, upřímně, ještě že tam nikdo další během polední pauzy nepřišel… mohl by nabýti dojmu, že jej nějaký stroj časoprostoru uvrhl někam do Kalkaty či Karáčí…

„Jak to, že jste tady?“, ptám se udiveně „svého“ Inda. Ukázalo se, že onou klinikou myslel moji ordinaci… no nic. Podstatné je, že jsem po klasickém vyšetření neshledal důvod k akutní hospitalizaci ani chemické léčbě. Pacient, pětatřicetiletý muž menší silnější postavy, byl schopen pomalé chůze s oporou druhé osoby. Byl zcela vysílen, nejevil známky selhávání žádného orgánu. Udával silné bolesti hlavy, očí, celé páteře a velkých kloubů. Také svalů. „Pains all“, zašeptal stručně po indicku. Bolí vše. Neměl meningeální dráždění, nezvracel. Břicho velké, ale bez pohmatového nálezu. Neurologicky, chirurgicky nic. Z hlediska živlových energií, tedy ajurvédy, byl jasný typ kapha. Tedy země. Když jsem mu podal v čekárně ruku, trochu ji ke mně natáhl, ale stisk neopětoval. Měl jsem ve své pravačce horkou sametově hebkou ploutvičku. Jak jsem ji pustil, spadla mu hned podél těla jako závaží. Skoro chyběla mimika. Neurologické symptomy však neměl. Že nehnul svalíčkem v obličeji ani během komunikace patřilo k jeho naturelu. Znám ty týpky ze Srí Lanky. Z homeopatického pohledu vykazoval velmi nápadný příznak: Sálal. To se popisuje u Belladonny. Člověk-pec. Zcela zřetelně jsem na svém obličeji cítil jeho horečku – a to jsem jej měl maximálně 20 cm od jeho. Žhnul do prostoru. Konstituce kapha je chladná. Zde se dramaticky díky infekční invazi dostal do kondice Pitta (oheň). Žhavá zem. Proto byl tak vyřízenej. Jeho tělo se dokopalo k nadlidskému výkonu a tu hromadu chladné země a vody roztopilo. Když rozpálíte kámen, sálá.

Dostal Belladonna 30 C – 4x denně 3 kuličky. Ještě jsem měl v záloze Eupatorium perfoliatum, ale vsadil jsem prostě na „krásnou dámu.“ Měl navíc lesklé oči. „Zavolejte druhý den.“ Druhý den (po indicku) nevolali, ale třetí den jsem dostal sms hlášení v jednoduché angličtině, že kolega je naprosto zdravý. „OK“, odepsal jsem. „Už nemusí nic brát.“ Dnes (5. den od jeho nemoci) jsem se zastavil na Khorma paneer + naan. Zase ta bezvládná ploutev, ale již chladná. Cítil se dobře, byl mezi tím v Praze, pracuje… Za oběd nic nechtěli… Takže na své „klinice“ pracuju občas za jídlo. Hlavně, že jsem to trefil na komoru. Nezapomínejme na „profláknuté“ jednoduché léky. Pořád jsou ve hře.