Miasmata při vedení případu

Skutečné přirozené choroby jsou nemoci, které jsou způsobeny chronickým miasmatem, a jež, jsou-li ponechány samy sobě a neužívá-li se proti nim specifický léčebný prostředek, neustále sílí a stupňují se i při tom nejpříkladnějším duševně i tělesně dietetickém chování. Sužují člověka neustále se zhoršujícími problémy až do konce života. Kromě chorob vyvolaných špatnými lékařskými metodami jsou tyto choroby pro lidský rod nejčetnějšími a největšími zdroji utrpení, protože přetrvávají a neustále se zhoršují navzdory té nejrobustnější tělesné konstituci, nejspořádanějšímu způsobu života, nejvitálnější životní síle a nejčinorodější životní energii.

Samuel Hahnemann, Organon racionální léčby § 78

Pojem miasma pochází z řečtiny a znamená znečištění či poskvrnění. Do homeopatie byl tento termín zaveden zakladatelem homeopatie Dr. Samuelem Hahnemannem. Hahnemann při svých pokusech zjistil, že navzdory homeopatické léčbě se všechny chronické nemoci mají tendenci vracet, a to navzdory tomu, že první dávka léku způsobila kurativní reakci. Byl mnohokrát svědkem skutečnosti, že první podání léku zapůsobilo blahodárně a s každým opakováním účinek léku slábl a bylo třeba zkracovat intervaly mezi jednotlivými dávkami. Dokonce ani podání léku ve vyšší potenci nemělo požadovaný efekt a nemoc se za nějakou dobu opět vrátila.

Hahnemann byl touto skutečností velmi frustrován a zabralo mu téměř 12 let života, než našel pro tento jev uspokojivé vysvětlení, které měl možnost prakticky ověřit. Došel k závěru, že každá chronická nemoc vyvěrá z jakési hluboko uložené predispozice, která, pokud není léčena, znemožňuje působit indikovaným lékům a zabraňuje tak plnému uzdravení. Tuto predispozici nazval „miasma“ a zároveň vyslovil myšlenku, že existují tři miasmata, které mají na svědomí všechny lidské nemoci. Základním a prvotním miasmatem nazval Psoru. Psora byla podle Hahnemannova učení základní příčinou nejen všech nemocí lidstva, ale také příčinou vzniku ostatních miasmat, tedy Sykózy a Syfilis. V dobách Dr. Hahnemanna byl velmi rozšířenou chorobou svrab a Hahnemann se domníval, že právě svrab je hlavním následkem psorického znečištění, a proto měl tendenci téměř každý případ léčit Sulphurem. Po letech výzkumů a pozorování se Hahnemannovi podařilo sestavit kompletní obraz psory a položit tak základy teorie miasmat, která je do dnešní doby jednou z nejméně prozkoumaných oblastí v celé homeopatii.

Na miasmata existuje v homeopatii mnoho názorů a každá homeopatická škola má svou osobitou filozofii. V zásadě jsou ale homeopaté rozděleni do dvou „táborů“, z nichž jeden říká, že teorie miasmat je pro praxi nepotřebná, pokud se člověk řídí zákonem podobnosti a je nezaujatý pozorovatel a druhý, který se snaží teorii miasmat implementovat do své praxe. Každý jednotlivý homeopat má na toto téma svůj názor a existuje jen velmi málo praktiků, o kterých se dá říci, že pochopili teorii miasmat v celé své hloubce a dokáží ji z úspěchem aplikovat ve své každodenní praxi. Jednou z nejvýznamnějších osobností světové homeopatie a zároveň jeden z nejstarších žijících homeopatů na světě Dr. K.N. Kasad z Indie prezentoval na toto téma celou řadu prací, které měly ve světě veliký ohlas, a to hlavně proto, že se díky nim podařilo vyléčit takové případy, nad kterými i klasická homeopatie zlomila hůl.

Drtivá většina indických homeopatických lékařů s miasmaty denně pracuje a my, díky jejich bohatým zkušenostem, můžeme nahlédnout na toto velké Hahnemanovo dědictví, ve kterém se podle všeho skrývá síla, která přesahuje všechny naše představy.

Když jsem poprvé začal číst práce o miasmatech od našich indických kolegů, a zároveň četl případy a způsoby miasmatické klasifikace, moje dosavadní homeopatické znalosti se začaly rozpadávat, a najednou se v mé mysli objevily všechny zasunuté otázky a nejasnosti ohledně homeopatické metodologie, na které jsem za ta dlouhá léta nemohl nebo nechtěl najít odpověď. Vše, co jsem do té doby o homeopatii věděl ustoupilo do pozadí, a vše, na co jsem se bál zeptat, vystoupilo do popředí. Těchto otázek se v mé mysli za dobu homeopatického studia i praxe nahromadilo ohromné množství a jak se později ukázalo, odpovědi na ně jsem měl celou tu dobu přímo před očima. V Organonu, v Kentových přednáškách a ve většině klasických děl. Samozřejmě mezi řádky nebo ve větách, kterým jsem nerozumněl, tak jsem je raději ignoroval. Mluvíme tu o miasmatech. Všude se o nich píše, ale my je z nějakého důvodu přehlížíme. Tento článek je osobní výpovědí o cestě za pochopením miasmat, o cestě, která mi pomohla spojit tisíce drobných střípků v jeden celek a umožnila udělat důležitý krok na cestě za pochopením klasické homeopatie.

Všichni dobře známe pojem „konstituční lék“. Co to vlastně je? Co je myšleno slovem konstituce? Je konstituční lék neměnný? Můžeme potřebovat za život i jiné léky než jen konstituční? Jak do toho zapadají miasmata? Co máme na mysli psorickou, sykotickou či syfilitickou konstitucí? Podle čeho určit miasmatický rozměr léku? O čem jednotlivá miasmata vypovídají a co vlastně znamenají? Může být nějaký lék vícemiasmatický? A nakonec, jak nám vlastně mohou miasmata pomoci při léčbě pacientů v praxi? To jsou základní otázky, které jsem si kladl na počátku této cesty a na které se mi podařilo nalézt uspokojivou odpověď. Odpovědi na tyto otázky jsem nalezl v pracích našich indických kolegů a ve vlastním zkoušení těchto závěrů ve své praxi.

Pojem konstituce zahrnuje náš základní a neměnný psycho-biologický aparát, který je vybaven kombinací znaků a symptomů, které dělají tuto konstituci jedinečnou. Konstituce představuje naše základní jádro, které má na svědomí základní psychický vzorec a zahrnuje tělesné znaky počínaje naším vzhledem a konče dispozicemi k různým orgánovým či funkčním slabostem. Konstituce jako taková je neměnná. To však neznamená, že se nemůžeme dostat do obrazu jiného léku. Náš stav se změnit může, nikoliv však naše konstituce. Otázka tedy nestojí, zda je konstituční lék měnný nebo neměnný, ale zda je či není indikován v současné chvíli.

Miasma je základní reakční způsob, který není specifikován. Pokud si přestavíme např. psorické miasma jako koláč, všechny léky s podobným reakčním způsobem budou dílky tohoto psorického koláče. Budou to psorické léky neboli léky s psorickým reakčním způsobem, které všechny dohromady tvoří psorické miasma. Psora se na fyzické úrovni projevuje nedostatečnou reakcí. Všechny funkce jsou snížené. Zahrnuje snížení všech tělesných funkcí, hypotenzi, sníženou funkci štítné žlázy, zůžení, ztenčení, atrofii jakéhokoliv orgánu či systému v těle. Na mentální úrovni nacházíme slabou a nedostatečnou paměť. U psory není specifikováno, zda půjde o snížený krevní tlak, či ledvinovou nedostatečnost nebo sníženou funkci štítné žlázy. Psora je nedostatečnost reakce či funkce a všechno, co se tak projevuje je psorické. Vidíme, že tu není žádná specifikace. U jednotlivých léků, ale již uvidíme afinitu k určitým orgánům, takže u Sulfuru bude zasažena hlavně kůže, u Lycopodia játra, atd. Každý psorický lék má svou oblast, ve které se psora projevuje. Psora jako taková, ale žádnou oblast nemá. U sykózy naopak vidíme zvýšenou funkci, či zvýšenou reaktivitu. Všechny HYPER reakce jsou sykotické. Hypertenze, hyperthyreóza, hypertrofie, atd. Na mentální úrovni vidíme hypertrofii Ega, atd. Platí zde to samé, jako u psory, tedy sykóza je Hyper reakce, ale není specifikováno, kde se bude projevovat. Jednotlivé sykotické léky tvoří možnosti, kde všude se může sykóza projevit. Miasma je reakční způsob a léky jsou jednotlivé možnosti tohoto způsobu. Stejně tak to bude u syfilis (disfunkce), tuberkulózy (střídání hypofunkce s disfunkcí) a rakoviny (střídání hyperfunkce s disfunkcí).

Při odebírání případu se nejčastěji setkáme s pojmy: fundamentální miasma a dominantní miasma. Při odebírání případu je nezbytně nutné zjistit rodinnou anamnézu pacienta a podrobně zapsat osobní anamnézu. Je to jediná možnost, jak vidět miasmatické zatížení pacienta a na druhou stranu je to velmi cenná pomoc při výběru léku, pokud váháme mezi několika podobnými léky. Velmi důležitou součástí tohoto přístupu je vědět, které symptomy se vztahují ke konstituci a které nikoliv. Pokud určíme základní konstituční lék, musí odpovídat i miasma, které se v průběhu života u pacienta nejčastěji projevuje. Máme například pacienta u něhož zjistíme následující konstituční symptomy: otevřený, přátelský, soucitný, vysoký, hubený, velká žízeň a zimomřivost, alergická diatéza atd. Každý homeopat jistě poznal Phosphorus, ale než vyslovíme lék, měly bychom se zeptat sami sebe, pro jaké miasma je toto typické? Energie, která rychle vyprchá a přejde v utlumení, alergie, tedy bezreakčnost následovaná destruktivní reakcí? To je tuberkulinní miasma. Tudíž konstituční lék musí být schopen pokrýt tuto dynamiku a tento reakční způsob. Phosphorus obsahuje tuberkulinní reakční způsob. Phosphor je ale polychrest a jeho obraz zahrnuje i syfilitické miasma. (Murphy: kapitola Konstituce, rubrika: syfilitická konstituce) To znamená, že pokud bychom měli pacienta, který bude vykazovat jinou stranu léku phosphorus, tedy syfilitickou, může být phosphorus také podán, i když miasma případu bude převážně syfilitické. Stejně tak je tomu u většiny polychrestů. Calcarea carbonica je psorická, ale také tuberkulární stejně jako Lycopodium atd. Pro stanovení konstitučního léku je důležité, aby tento lék zahrnoval reakční způsob, který se vztahuje k naší konstituci čili ovlivňuje značnou část naší tělesné i duševní patologie.

Většina homeopatů, kteří s miasmaty pracují se shodují v tom, že každý má v sobě směs několika miasmat v různém poměru. Mám zde na mysli fundamentální miasmata, tedy miasmata, z kterých vychází naše konstituce a která jsou nám dána od našich předků. To je také patrně důvod skutečnosti, že jako konstituční léky se nejčastěji používají základní polychresty, které ve svém obraze zahrnují několik reakčních způsobů respektive miasmat.

Pro nás je nejdůležitější dominantní miasma, tj. miasma, které je aktivní v momentě vyšetření našeho pacienta.

Při odebírání případu mohou nastat různé situace, které budou vyžadovat různé přístupy, aby bylo dosaženo vyléčení. Miasmatická klasifikace a pochopení dynamiky jednotlivých miasmat k tomu budou nezbytné.

V teorii miasmat neplatí ŽÁDNÉ pravidlo, že pokud je konstituce psorická, bude vždy aktivním miasmatem psora nebo pokud sykotická, bude aktivní sykóza. Jinými slovy: všechno je možné a my s tím musíme počítat. Je pravděpodobné, že aktivním se stane jedno z fundamentálních (vrozených) miasmat, ale slyšel jsem i teorii o získání nového miasmatu během života. To mi připadá celkem uvěřitelné, jelikož naši předci museli svá miasmata také někde nasbírat. Pokud budou miasmata v organismu alespoň v relativní rovnováze, nenarazíme na větší problém. Příčin, které mohou ovlivnit poměr miasmat v organismu a aktivovat některé spící miasma je velmi mnoho. Může to být stres, trauma, nevhodné stravování, drogy, velké pracovní vypětí, alkohol, potlačení, nevhodný životní styl nebo cokoliv jiného. Bohužel s každou dávkou konstitučního či jinak indikovaného léku někdy dojde k tomu, že současně se snížením intenzity námi léčeného stavu se začnou do popředí dostávat aspekty miasmatu, které nejsou zahrnuty v námi podávaném léku. Takovému miasmatu říkáme dominantní a jeho aktivitu poznáme tak, že nám přestávají fungovat léky, které měli dříve u pacienta dobrou odezvu. Důvodů pro to, že nám přestává pracovat lék, který dříve vybudil léčebnou reakci je mnoho, ale pokud je lék skutečně správný a pokud ostatní důvody vyloučíme, může to být velmi silná indikace aktivního miasmatu, které blokuje případ. Představme si pacienta s konstitucí Phosphorus, který k nám přijde kvůli zvýšené funkci štítné žlázy. Všechny symptomy sedí, ale pacient vykáže několik symptomů, které se zjevně vymykají tuberkulární, ale i syfilitické konstituci, které Phosphorus pokrývá. Phosphorus je sice uveden v rubrice Štítná žláza – léky, ale jen v 1. stupni, což je na tak velký lék velmi málo. Pokud by porucha štítné žlázy byla léčitelná Phosphorem, byla by zároveň řízena tuberkulárním nebo syfilitickým miasmatem, tj. nemohla by to být zvýšená funkce, ale naopak snížená, která by v intervalech byla střídána kompletní disfunkcí. Pokud by tedy byl nález tohoto druhu, věděly bychom, že je to projev tuberkulárního miasmatu a tudíž bychom mohli léčbu zahájit lékem Phosporus. Vezmeme tedy všechny symtpomy, které se váží ke konstituci a vyjde nám Phosphorus, kterému odpovídá i esence a celkový dojem s pacienta. Zbude nám zvýšená funkce štítné žlázy, migrény a vodnatá rýma, která trvá od rozchodu s přítelem. Neexistuje lék, který by její symptomy pokryl všechny, ale všechny celoživotní (konstituční) symptomy pokrývá Phosphorus. Když se podíváme na rodinnou anamnézu, zjistíme, že v rodinně byly dva případy alergie a pacientka jako malá měla intermitentní horečky. Fundamentální miasmata jsou tedy: Tuberkulóza a sykóza. Tuberkulinní miasma se projevuje v celé její konstituci, ale po rozchodu s přítelem se dostalo do popředí miasma sykotické, které vyprodukovalo typické sykotické symptomy, které nezapadají do její konstituce, tudíž nejsou konstituční. Citlivost, onemocnět po zklamání v lásce má na svědomí její konstituce, tudíž onemocnění ze zklamané lásky můžeme klasifikovat jako konstituční symptom. Kdyby ji tato citlivost nebyla dána, nikdy by ze zklamání neonemocněla. Dominantní miasma, tedy miasma, ovlivňující její hlavní a současné obtíže, je sykotické. Pokud vezmeme symptomy, které nepatří do konstitučního obrazu, a zrepertorizujeme je, vyjde nám Natrum muriaticum. To je sykotický lék, mající hlavní afinitu ke štítné žláze, a zároveň pokrývající přidružené symptomy, jako je vodnatá rýma a migrény. Jelikož se jedná o sykotický lék, sníží se jeho podáním aktivita sykotického miasmatu a symptomy, které se datují od aktivace sykózy odezní v horizontu několika měsíců. Poté se pacientka pravděpodobně dostane zpět do konstitučního obrazu a její psychická i tělesná patologie bude opět plně řízena tuberkulárním miasmatem.

Natrum muriaticum zde plní terapeutickouu funkci, jedná se tedy o terapeutikum. Při předepsání terapeutického léku je nezbytné, aby kromě repertorizovaných symptomů odpovídal i miasmatický základ potíží. Pokud by tomu tak nebylo, došlo by pouze k paliaci.

Další velmi používanou strategií, založenou na miasmatické teorii je interkurentní předepsání. K interkurentnímu předepsání se homeopaté uchylují, pokud indikovaný lék začne selhávat. Není důležité, zda je indikován lék akutní, konstituční, terapeutický či orgánový.

Pokud zůstaneme u výše uvedeného případu, kdy bychom museli přepsat interkurentně? Samozřejmě v případě, pokud by Natrum muriaticum přestalo mít požadovaný efekt a sykotické symptomy by měly tendenci k recidivě. To by znamenalo, že Natrum nestačí k deaktivaci aktivního sykotického miasmatu. Jak je to ale možné, když je Natrum muriaticum sykotický lék? Vzpomeňme si na miasmatický koláč a jeho jednotlivé dílky. Pokud by k tomu došlo, znamenalo by to, že aktivní sykotické miasma sice vytvořilo obraz symptomů, které pokrývá Natrum muriaticum, ale současně aktivovalo miasmatickou část sykózy, kterou Natrum nepokrývá. Natrum je výřez a miasma je kruh. Jelikož my homeopaté můžeme usuzovat na to, co se děje, pouze podle symptomů, a tudíž nemůžeme zjistit, jaká část miasmatu se u pacienta aktivovala, je nezbytné podat nosodu nebo širokospektrální antimiasmatický lék (Sulfur – psora nebo Thuja – sykóza), který pokrývá celý koláč. Pokud jej podáme, všechny miasmatické části, které my nevidíme a které není Natrum schopné deaktivovat budou deaktivovány tímto interukrentním lékem, protože nosoda nebo širokospektrální lék zahrnuje celé miasma. Po podání tohoto léku bude moci Natrum opět působit, jelikož překážka, která bránila v působení (miasmatický základ většího rozsahu) bude odstraněna.