Arnica Montana

Marysia Kratimeros

Převzato z Časopisu British Homeopathic Association

Přeložila a upravila Jana Hollanová

Arnica montana je jedním z nejznámějších homeopatických léků. Její účinky byly opakovaně prokázány při zkouškách léků na pohmoždění a poranění. Mnozí plastičtí chirurgové na ni přísahají a tvrdí, že výrazně redukuje krevní podlitiny při kosmetických chirurgických zákrocích. Mnoho lidí bylo „obráceno“ na homeopatickou víru poté, co na vlastní oči viděli úžasné účinky této skromné byliny. Arnika patří do čeledi složnokvětých, jinak řečeno je příbuznou staré známé sedmikrásky. Několik členů této čeledi se užívá v homeopatii a v bylinářství: Callendula (Měsíček), Chamomilla (Heřmánek), Echinacea (Třapatovka), Millefolium (Řebříček), Solidago (Zlatobýl) a Taraxacum (Pampeliška). Z příslušníků této čeledi asi nejlépe známe hvězdicovité květy sedmikrásky, kopretiny nebo slunečnice, patří sem ale také hlávkový salát, čekanka, artyčok a guayule – zdroj hypoalergenního latexu. Všechny jmenované rostliny mají vysoký obsah inulinu, složité látky mezi cukrem a škrobem, kterou si rostliny uchovávají v podzemních orgánech jako vydatný zdroj energie. Užívá se jako přírodní sladidlo pro diabetiky. Všechny složnokvěté obsahují také selen a popel arniky je bohatý i na mangan. Selen i mangan působí v lidském těle jako velmi účinné antioxidanty, mangan je navíc stopový prvek důležitý pro zdravé kosti, hojení ran a metabolismus bílkovin, cholesterolu a uhlovodanů. Možná, že právě mangan způsobuje hojivé účinky Arniky, v kombinaci s dalšími chemickými prvky v rostlině obsaženými. Hladina manganu ovlivňuje hladiny železa, hořčíku a vápníku v těle. S nedostatkem manganu se setkáváme jen zřídka (nebo je jen zřídka diagnostikován), a to především u uměle vyživovaných osob. U těchto jedinců se pak vyskytují abnormality kostí, poruchy růstu a vyrážky na kůži.

Arnika – rostlina

Arnica montana je horská rostlina, které se daří v půdách chudých na živiny. Teoreticky může dorůstat výšky až 60 cm, to je však neobvyklé vzhledem k drsným podmínkám ve vysokohorských polohách. Roste na horských loukách až do výše 1000 metrů nad mořem, kde je vystavena silnému slunečnímu svitu. Čím výše roste, tím aromatičtější je daná rostlina. Setkáváme se s ní po celé Evropě, dnes se ale častěji vyskytují různé hybridy než divoce rostoucí čistý druh. Její přirozený habitat byl značně zredukován zemědělstvím. Arnika nesnáší umělá hnojiva – práškování z letadel například mělo obrovský negativní dopad na divoce rostoucí populace ve Francouzských Vogézách. Arnice se nejlépe daří ve vlhkých, rašelinitých, křemičitých půdách, křída je pro ni škodlivá, dokonce i v malých množstvích. Arnika je velmi žádána jako homeopatikum i jako bylina, což vedlo k nadměrnému sběru. Organizace WWF (World Wildlife Fund) spolu s dalšími ochranářskými institucemi na tento problém upozornila, a naštěstí mnoho zemí na toto upozornění zareagovalo a zavedlo legislativu na ochranu tohoto druhu. Ve většině evropských zemí je ke sběru zapotřebí povolení, bohužel však účinný dohled na dodržování zákona není možný, a tak pokušení dobrého výdělku často zvítězí nad snahou o zachování genofondu. Zákon na ochranu Arniky nemá pouze Španělsko, přesto bylo podle údajů WWF v letech 1989–1999 do Německa dovezeno z Rumunska 1 000 až 3 000 kg Arniky z volného sběru.

Arnika v bylinářství

Arnika je užívána už po staletí na zhmožděniny a výrony. Celé generace horských vůdců ve Švýcarsku žvýkaly lístky Arniky jako prevenci proti únavě při horských výstupech. Sušené listy byly užívány jako náhražka tabáku, proto se této bylině přezdívalo „horský tabák“. Sušené květy vyvolávají kýchání, odtud také název „šňupavá bylina“. Další názvy jako „bylina na pády“, „bylina na úrazy“ dokládají její dávno známé účinky při úrazech. Květy e používají na obklady při zhmoždění a výronech. Jasně žluté květy zářící ve slunečním světle mohou připomínat žhnoucí vlčí oči, odtud její lidové jméno v němčině: Wolfesgelega. Jiný lidový název – Leopardí kletba – odkazuje na její divokou krásu, eleganci a nezávislého ducha. Kořen rostliny obsahuje esenciální oleje, které mají silné protizánětlivé účinky. V lyžařských střediscích jsou dobře známy pozitivní účinky arniky – všude se nabízejí masáže a zábaly s Arnikou. Pobavilo mě, když jsem v italských Dolomitech v Madonna di Campiglio dokonce objevil Hotel Arnica. (Nemusíme chodit ani tak daleko. V Modravě na Šumavě je také penzión Arnika, ale po opakovaných pokusech o návštěvu restaurace soudím, že jeho účinky nejsou zdaleka tak pozitivní, daly by se shrnout heslem obsluha mírná, ceny vzorné – pozn. překl.) V bylinářství byla Arnika užívána při poraněních a jako tonikum pro slabé a unavené srdce. Také v homeopatii se používá na podporu srdce, a také se podává při slabosti a ochablosti u starých lidí. Používá se také ke stimulaci ledvin, ale jako bylinný roztok může být značně toxická. Při požití ve velkých množstvích může vyvolat podráždění zažívacího traktu, po fázi stimulace může nastat utlumení krevního oběhu, dýchání a teploty. Následuje prudká bolest hlavy, zornice se rozšíří a nastává svalová paralýza. Paralyzována je celá nervová soustava, která končí smrtí. Na kůži by se měla používat opatrně, protože může vyvolat nepříjemné vyrážky.

Homeopatické užití

Jako první potencoval Arniku Samuel Hahnemann, který znal její mocné účinky a potenciální toxicitu. K výrobě homeopatických léků e užívá celá rostlina. Dnes se užívá jako bylina v podobě tinktur a krémů, i v podobě potencované. Rostlina bývá často obsypána drobnými parazity, což naznačuje její roli jako oběti. Na listech rostou parazitické plísně. Před použitím pro přípravu léků je rostlinu nutno pečlivě omýt. Arnika se užívá jako lék při úrazech, především při zhmožděninách, její působení je však mnohem širší. Již americký homeopat J. T. Kent (1849–1916) prohlásil: „je to skvělá rostlina, nepochopená a zneužívaná, protože její používání je omezeno téměř výhradně na pohmožděniny.“ Mnoho homeopatických zkoušek bylo zaměřeno na schopnost hojit rány a zhmožděniny a zcela ignorovalo širší obraz léku i emoční stav. Homeopatické léky mohou uzdravovat na mnohem hlubší úrovni než jen povrchové vyjádření fyzické nerovnováhy. Jsou zacíleny na pociťování nemoci na všech úrovních, nikoli na nemoc samu o sobě – to je jen nálepka přiřazovaná poruše na fyzické úrovni. Jejich jemné působení může pacienta dovést k tomu, že si uvědomí své vzorce chování, své bludy a předsudečné nahlížení světa, takže je schopen podniknout opatření k nápravě chybného stavu. Přestože se Arnika nejčastěji užívá jako akutní lék při první pomoci, při pozornějším zkoumání můžeme zahlédnout i jasný konstituční obraz. Arnika není jen lék na bolavé, zhmožděné tělo, je to také lék na bolavou duši. Jak to přiléhavě vyjádřil Massimo Mangialavore, je to „lék pro toho, kdo nezapomíná na bolest“. Konstituční typ Arnika je skutečně člověk, který přitahuje bolest na všech úrovních, tak jako žena typu Staphysagria přitahuje násilníky, kteří mlátí ženy, tak jako se dívka typu Natrum muriaticum neustále zamilovává do mužů,kteří nejsou dostupní. V tom všem je jakási zvrácená logika. Když opakujeme události ze svého života, necháváme život, aby jakoby homeopaticky zahojil naše duše. Otázka „proč se takovéhle věci vždycky stávají zrovna mně?“ je prvním krokem k sebepoznání a tudíž k zásadním změnám v životě. V životě se nám neustále dostává poučení, že „slova jsou jen slova a nikomu nemohou ublížit“. Právě tato premisa je možná důvodem stavu typu Arnika. Slova samozřejmě velmi hluboce působí na naši psychiku, a pacienti typu Arnika trpí pocitem „zhmožděné“ duše a uražené hrdosti úplně stejně jako fyzickými následky úrazu. Stejně jako jejich botanický jmenovec Arnika tito pacienti jsou oběťmi větších či menších tyranů, a často se nechají slyšet, že jim „život uštědřil pěkný výprask“. V zoufalé snaze vyhnout se násilníkům a tyranům, se děti typu Arnika pokoušejí obrnit a zocelit a zamaskovat svá fyzická i emocionální zranění – „to nic není – stejně mě to nebolelo!“ Jako ošlapané sedmikrásky se zase zvednou, a jsou silnější, nebo alespoň zdánlivě silnější než kdy předtím. Řídí se heslem !co mě nezabije, to mě posílí“ až do posledního dechu. Zdání úspěšného zvládání je postaveno na maskování bolesti a přesvědčování sebe sama i ostatních, že vždyť přece přežili. Že jsou přece silní a drsní. Že si s tyrany poradí. Zde aplikuje homeopatická rubrika „bojí se, že se k němu někdo přiblíží“. Použijeme-li klasickou školní situaci, pomůže těmto jedincům v situaci zastrašování zásah učitele, anebo se jim oni malí tyrani pomstí za to, že „žalovali“? Přestože všechny školy bojují proti šikanování, většina šikanovaných dětí se bojí postěžovat si dospělým, přiznat, že jsou oběťmi, že se nedokáží vyrovnat s drsnou tváří života. A často také bývá vina připisována právě oběti. Jediný racionální mechanismus, jak se s takovou situací vyrovnat, je předstírat, že jsou silní. Vítězství ducha nad hmotou zde má praktickou podobu „mně je to jedno a na tobě mi nezáleží“. Cokoliv jiného by prozrazovalo jejich slabost, takže by si připadali jako zkrachované existence. Kompenzační mechanismus je u Arniky poháněn právě touto potřebou překonat pocit neúspěšnosti. Tito lidé se naučí žít sami a spoléhat se výhradně na sebe, takže se v dospělosti mohou jevit jako netolerantní a povýšení jedinci.